III.ÚS 3021/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3021/07 ze dne 28. 1. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A) Ing. M. Š. a B) M. Š., zastoupených JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem Milady Horákové 28, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. srpna 2007 č. j. 28 Cdo 2283/2006-252, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2006 č. j. 15 Co 512/2005-232, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2007 napadají stěžovatelé oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, kterými byla, podle jejich názoru, porušena ústavně garantovaná základní práva ve smyslu článku 1, článku 3, článku 4 a článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení výše označených základních práv a svobod spatřují stěžovatelé v tom, že oba v záhlaví usnesení označené soudy porušily svými rozsudky a v průběhu řízení jim předcházejícím právo rovnosti účastníků, neboť údajně v rozporu se zákonem zvýhodnily práva žalované Věry Kmínkové na úkor stěžovatelů. Odvolací i dovolací soud prý nerespektovaly právní stav nebytových prostor tak, jak byl zjištěn z kolaudačních rozhodnutí, a to za situace, kdy v předmětné věci bylo ve sporu zahájeném v roce 2000 soudy vydáno celkem šest rozhodnutí. Takto vedené řízení považují stěžovatelé za porušení práva na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 Listiny), neboť znamená i porušení jejich práv účastníků řízení na včasné rozhodnutí soudů a na šetření jejich majetkových práv souvisejících s vzniklými náklady řízení. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 5. 2005 č. j. 5 C 133/2004-213 v řízení o žalobě stěžovatelů proti žalované V. K. (dále jen "žalovaná") o vyklizení nebytových prostor a povinnosti strpět provedení stavebních úprav rozhodl tak, že žalované uložil povinnost vyklidit a vyklizené předat stěžovatelům dvě nebytové místnosti včetně příslušenství (tj. chodbu a komoru) v 5. patře domu čp. 8 v Praze 3, Koněvova č. 67 vlevo od vstupního schodiště, na jižní straně domu, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), současně žalované uložil strpět provedení stavebních úprav spočívajících v oddělení nebytových místností s příslušenstvím i bez příslušenství tak, aby byly odděleny prostory bytové a nebytové, včetně zřízení nového vstupu do bytu a nebytových prostor (výrok II.). Stěžovatelé jako vlastníci nemovitosti, v němž se nachází výše označené nebytové a bytové prostory a příslušenství, se žalobou domáhali toho, aby soud uložil žalované strpět provedení stavebních úprav, kterými bude oddělena bytová jednotka, nadále obývaná žalovanou, od nebytových prostor, které údajně žalovaná užívá bez právního důvodu. Uvedené nebytové prostory byly kolaudované jako ateliery s příslušenstvím, žalovaná je však podle žaloby po celou dobu užívala k bydlení. V půdních prostorách předmětného domu bylo vybudováno a kolaudováno 5 atelierů v roce 1932. V roce 1985 byla na základě stavebního povolení v 5. patře domu zkolaudována obytná místnost rozšířená o část půdního prostoru s balkonem. Stavební úpravy provedla na svůj náklad žalovaná. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že prostor o výměře asi 19 m2 byl přidělen žalované již v roce 1948; žalovaná ho rekonstruovala a vybudovala koupelnu. Poté byla žalované "přisloučena prostora o výměře 17,4 m2" (nyní užívaná jako kuchyně), stejně jako další část půdního prostoru o výměře 12 m2, a to rozhodnutími ONV v Praze 3 v roce 1967 a 1968. Tyto prostory byly později rozšířeny o další část půdy a byl vybudován balkon. To vše bylo zčásti kolaudováno jako prostory určené k bydlení. Následně dospěl soud prvního stupně (ve shodě se svým dřívějším rozhodnutím) k závěru, že žalovaná neprokázala, že se na základě řádného rozhodnutí stala nájemkyní ostatních "nebytových prostor", a zejména, že tyto prostory jsou na základě řádného kolaudačního rozhodnutí prostory bytovými. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 3. 2006 č. j. 15 Co 512/2005-232 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I. a II.) změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ohledně věcné legitimace účastníků řízení a právního posouzení vyklizovaných prostor jako prostor nebytových. Zdůraznil však, že to neznamená, že žalovaná tyto prostory užívá bez právního důvodu a tedy neoprávněně, neboť jí byl minimálně prostor o výměře 19 m2 přidělen do užívání rozhodnutím správního orgánu podle ustanovení § 2 zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, sice věcně nesprávným, ale nikoli nicotným aktem, proto se žalovaná stala nájemkyní uvedeného prostoru. S ohledem na delší časový odstup od vydání takové listiny (1948) by prokázání opaku bylo záležitostí stěžovatelů, což se však nestalo. Pokud se týká užívání dalšího nebytového prostoru (o velikosti 17,4 m2) žalovanou, dospěl odvolací soud k závěru, že ho žalovaná užívá již od roku 1965, je veden v evidenčním listě z roku 1984, v dohodě o užívání bytu ze dne 10. 4. 1992 a v dalším evidenčním listě z roku 1997. Z těchto i dalších v rozsudku citovaných důkazů proto učinil odvolací soud závěr o existenci nájmu žalované i k této prostoře. Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 28. 8. 2007 č. j. 28 Cdo 2283/2006-252, kterým dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Dovolací soud zdůraznil, že sice lze souhlasit se stěžovateli v tom, že soud při posouzení stavebně technického určení místností, resp. prostor vychází z kolaudačního rozhodnutí, není jím však vázán. Je totiž třeba rovněž brát v úvahu, uvádí dovolací soud, že stěžovateli navrhované vyklizované místnosti jsou "prokazatelně s vědomím a souhlasem stavebního úřadu po desetiletí užívány jako obytné, i když celé 5. patro předmětného domu bylo kolaudováno jako nebytové". Přitom místnost o výměře 19 m2 byla přikázána do nájmu v roce 1948 manželovi žalované jako místnost určená k bydlení. Od roku 1965 je tak užívána i druhá sporná místnost o výměře 17,4 m2. Proto i když dovolací soud jinak judikuje, že ohledně charakteru místnosti má přednost stav právní před faktickým, je tomu v projednávané věci tak, že orgány státní správy svými rozhodnutími ohledně sporných místností založily jejich právní stav tak, "že mají charakter bytu". III. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovateli tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81 a článek 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (článek 83 Ústavy ČR). Porušení hlavy páté Listiny v projednávané věci Ústavní soud neshledal. V ústavní stížnosti je stěžejní námitkou údajné porušení zákonnosti ze strany rozhodujících soudů, které prý nerespektují platné kolaudační rozhodnutí o charakteru vyklizovaných prostor, a to přesto, že takové rozhodnutí je závazné jak pro soudy, tak i pro účastníky řízení. Výše označené soudy prý svými rozhodnutími založily "jakýsi kvazi stav", který nemá oporu v zákoně a je pouze umělou konstrukcí vytvořenou jen s ohledem na zájmy žalované. Jinak řečeno, stěžovatelé nesouhlasí jak se skutkovými zjištěními, která pro soudy vyplynula z provedeného dokazování, ani s právními závěry, k nimž soudy dospěly v projednávané věci. Za sporný považují především názor dovolacího soudu, že právní stav předmětných prostor "má charakter bytu", a to právě s ohledem na správní rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělování bytu podle předpisů o hospodaření s byty. Ústavnímu soudu v této souvislosti nezbývá než (znovu) připomenout, že takto pojatá ústavní stížnost ho staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší (viz článek 83 Ústavy ČR). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (jak se mylně domnívají stěžovatelé), pokud ovšem není současně porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, neboť tato povinnost přísluší soudům obecným. Z hlediska ústavněprávního přezkumu tak může být posouzena pouze otázka, zda právní názory soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich rozhodnutí představuje