III.ÚS 3036/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3036/18 ze dne 5. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Koubkové, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2018 č. j. 25 Co 44/2017-391, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, sídlem Horova 180/10, Hradec Králové, 2) Pavla Hofmana a 3) Petry Hofmanové a 4) Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 25 Co 44/2017-391 potvrdil v řízení o určení vlastnictví k pozemku II. výrok rozsudku Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 11. 2016 č. j. 10 C 448/2013-287, jímž bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 3. 2017 č. j. 25 Co 44/2017-350 byl v části týkající se náhrady nákladů řízení (část výroku I., jímž byl potvrzen nákladový II. výrok rozsudku okresního soudu ze dne 9. 11. 2016 č. j. 10 C 448/2013-287, a dále výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení) zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 3477/2017-382 a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud krajskému soudu vytknul málo propracované odůvodnění výroku o nákladech řízení z pohledu použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud se tak v ústavní stížností napadeném rozhodnutí opětovně zabýval použitím § 150 o. s. ř. a shodně jako ve svém přechozím rozhodnutí a rovněž ve shodě s okresním soudem shledal, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné a jinak procesně úspěšné stěžovatelce náhradu nákladů nepřiznal. Hlavním důvodem pro použití § 150 o. s. ř. bylo, že výsledek sporu závisel na znaleckém šetření, které zpětně zkoumalo, zda se pozemek, o který v řízení šlo, nacházel v intravilánu obce či nikoliv. Od této skutečnosti se pak odvíjela otázka, která organizační složka státu (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky) byla oprávněna uzavřít za stát kupní smlouvu, což byla rozhodující otázka pro určení vlastnictví. Výsledek sporu proto nešlo předem určit. Krajský soud dále uvedl, že použití § 150 o. s. ř. nepramenilo ve vztahu k druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení z jejich sociálních poměrů, a obrana tohoto druhu nebyla ani použita, pročež soudy neprováděly šetření výdělkových poměrů ani stěžovatelky, ani druhého a třetího vedlejšího účastníka řízení. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, na nichž byla zkrácena tím, že jí i přes plný úspěch ve věci byla upřena náhrada nákladů řízení, a to v důsledku nepřezkoumatelného až svévolného rozhodování obecných soudů. Nejprve rekapituluje obsah v řízení vydaných rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Krajskému soudu vytýká svévolné použití § 150 o. s. ř., které vybočuje z limitů pro jeho užití. Napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek jeho odůvodnění. Namítá, že soudy pominuly zákonné předpoklady pro aplikaci moderačního práva a rovněž nedostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí. Dále namítá, že jí nebyl poskytnut prostor vyjádřit se k možnosti použití § 150 o. s. ř., přestože rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajskému soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu, nezabýval se dalšími okolnostmi sporu (např. majetkovými, sociálními či osobními poměry účastníků řízení) a námitky stěžovatelky (zejména ty, týkající se potřebnosti znaleckého zkoumání) ignoroval. Jeho rozhodnutí je tak pouhým mechanickým opakováním jeho předchozího zdůvodnění. Dále poukazuje na to, že v daném případě tvrzení o závislosti výsledku sporu na znaleckém šetření nemůže být stěžejní okolností opravňující soud k použití § 150 o. s. ř., neboť výsledek sporu na něm vůbec nezávisel, když podle názoru stěžovatelky byl znaleckým zkoumáním objasňován výklad právní normy [zda předmětný pozemek spadá či nespadá pod zákonnou definici § 139a odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], což je v rozporu s právní úpravou. Stěžovatelka konečně zdůrazňuje, že nezpůsobila ani neplatnost kupní smlouvy, ani vznik převážné části dosud vynaložených nákladů řízení s tím, že naopak původcem jejich vzniku byla Česká republika, resp. její organizační složky a podstatnou měrou k jejich navýšení přispěl i soudce okresního soudu. III. Vyjádření k věci 4. Ústavní soud si od okresního soudu vyžádal příslušný spis (sp. zn. 10 C 448/2013) a krajský soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud pouze sdělil, že jeho vyjádření se kryje s odůvodněním napadeného usnesení. Proto nebylo nutné je zasílat stěžovatelce k replice. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05). 9. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutí