III.ÚS 3058/20

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Okresního soudu Plzeň - sever (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principy demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip zákonnosti výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

V řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti byla podle § 23 odst. 3 za použití § 20 odst. 1 tr. řádu spojena ke společnému projednání a rozhodnutí věc vedená u Okresního soudu Plzeň - sever ("okresní soud") pod sp. zn. 1 T 143/2019 proti stěžovateli jako obviněnému pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, s trestní věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 106/2020 rovněž proti stěžovateli pro přečin krádeže spáchaný částečně ve formě spolupachatelství, pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a pro přečin vydírání. Společné řízení bude u okresního soudu nadále vedeno pod sp. zn. 1 T 143/2019. V odůvodnění rekapitulovaného usnesení je konstatováno, že u okresního soudu jsou vedena dvě trestní řízení proti stěžovateli. Podle § 23 odst. 3 tr. řádu platí, že jsou-li dány podmínky společného řízení, může soud spojit ke společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby. Podle § 20 odst. 1 tr. řádu se koná společné řízení mimo jiné tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Vzhledem k rychlosti a hospodárnosti řízení jsou v daném případě podle okresního soudu dány podmínky pro konání společného řízení, neboť jsou tu doposud vedena dvě samostatná trestní řízení proti témuž obviněnému (stěžovateli). Obě trestní řízení byla proto spojena a budou nadále projednávána pod spisovou značkou trestní věci dříve napadlé.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v předmětných trestních řízeních podal opravné prostředky (např. stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebo proti usnesení o vyloučení ze společného řízení), o nichž zčásti dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel nadto požádal o předběžné projednání obžaloby, neboť v přípravném řízení jedné z uvedených věcí byly údajně porušeny procesní předpisy v neprospěch stěžovatelovy obhajoby. Rozhodnutím o spojení věcí však bylo předběžné projednání obžaloby - podle stěžovatele účelově - zmařeno. Rozhodnutí o spojení obou případů navíc bylo stěžovateli doručeno až při hlavním líčení konaném ve věci evidované pod sp. zn. 1 T 143/2019, když navíc ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 106/2020 byl stěžovateli obhájce ustanoven dříve a stěžovatel k němu mohl navázat bližší vztah. Tím bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na obhajobu.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti usnesení okresního soudu o spojení jeho dvou trestních věcí ke společnému řízení, vydanému podle § 23 odst. 3 tr. řádu s odkazem na § 20 odst. 1 tr. řádu, tzn. proti rozhodnutí, týkajícímu se vedení řízení.

Základním kritériem pro spojení více věcí je splnění zákonných podmínek pro konání společného řízení podle § 20 odst. 1 tr. řádu, tj. zejména účelnosti, rychlosti a hospodárnosti trestního řízení. Ke spojení dvou a více věcí do společného řízení může dojít mj. v případech, kdy jde o více trestných činů spáchaných týmž obviněným. Aplikace těchto ustanovení musí být odůvodněna a nesmí vykazovat známky svévole (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1013/17; viz http://nalus.usoud.cz).

Současně však platí, že úkolem Ústavního soudu není a ani být nemá - s ohledem na jeho shora naznačené postavení v ústavním systému a vztah k obecným soudům - hodnotit, zda v konkrétním případě byly naplněny zmíněné požadavky účelnosti, rychlosti a hospodárnosti řízení. To je primárně věcí samotného soudu, který vede dané řízení. Nezbytná zdrženlivost Ústavního soudu v těchto případech plyne rovněž z toho, že proti napadenému usnesení není přípustná stížnost. Úkolem zdejšího soudu přitom nemůže být suplovat přezkum podobných rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti namísto přezkumu v rámci soustavy obecných soudů.

V nyní posuzované věci okresní soud své rozhodnutí podle Ústavního soudu přiléhavě odůvodnil okolnostmi, které zjevně odpovídají § 23 odst. 1 trestního řádu (srov. shora). Co se týče námitek uvedených v ústavní stížnosti (zejména umožnění efektivní obhajoby v trestním řízení), stěžovatel má možnost je uplatnit jak v samotném řízení před okresním soudem (na jehož veřejné a kontradiktorní povaze se napadeným rozhodnutím nic nezměnilo), tak případně v následném řízení o opravných prostředcích. I v těchto řízeních jsou totiž soudy vázány Listinou a Úmluvou a jsou tedy povinny poskytnout ochranu těm právům stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolával. Žádný exces, který by teprve byl s ohledem na zdrženlivost Ústavního soudu při přezkumu tohoto typu rozhodnutí způsobilý dosáhnout protiústavní intenzity, proto v této fázi řízení zjištěn nebyl.

Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.