III.ÚS 3060/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3060/07 ze dne 22. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Dr. Ing. F. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem se sídlem Brno, Vranovská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 5 Tdo 48/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2007 sp. zn. 2 To 24/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. 52 T 1/2003, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 134 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10, čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 ve spojení s čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci. V záhlaví označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel, jakožto předseda představenstva Družstevní záložny PRIA (dále jen "Družstevní záložna"), uznán vinným spácháním trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 a 3 tr. zákona dílem samostatným jednáním a dílem ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona, za což byl odsouzen dle § 255 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen dle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Stěžovateli byl dále dle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti let a dle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výši 3 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody dle § 54 odst. 3 tr. zákona v trvání jednoho roku. Odvolací soud tento rozsudek zrušil jen ve výroku o náhradě škody a ve výroku, jímž soud prvního stupně stěžovatele (pro jeden z dílčích skutků) zprostil obžaloby. Dovolací soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel ve značně obsáhlé (a doplňované) ústavní stížnosti vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů zejména následující pochybení. Obecné soudy se měly dopustit svévolného hodnocení provedených důkazů, když zcela pominuly skutečnosti svědčící ve prospěch obžalovaných, aniž by tento postup náležitě odůvodnily. Hodnocení důkazů vybočuje podle názoru stěžovatele ze zásady volného hodnocení důkazů a vykazuje nepřípustné znaky libovůle. Příkladem svévolného hodnocení předložených listinných důkazů (smluv) je závěr nalézacího soudu, že tyto listiny jsou "nevěrohodné a neodpovídající skutečnosti", přestože smlouvy prý mohou být z povahy věci neplatné, neúčinné či nevyvážené, nikoliv však nevěrohodné. Závěry soudů o naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 255 odst. 1 a 3 tr. zákona jsou dle mínění stěžovatele v příkrém rozporu s provedenými důkazy, přičemž tyto závěry nelze z obsahu spisu žádným způsobem dovodit. Naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu brání nejen absence porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale i nepřítomnost škodlivého následku (byť ve formě ohrožení) a neprokázání alespoň nevědomé nedbalosti jakožto obligatorních znaků předmětného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutků kladených mu za vinu považuje stěžovatel za natolik (extrémně) nesouladné se zjištěným skutkovým stavem, že přímo zasahuje do jeho shora označených základních práv. V jednotlivostech stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že a/ měla být porušena zásady iura novit curia, neboť soudy ve svém rozhodování prokázaly neznalost ekonomických právních předpisů, zvláště pak zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech (dále jen "zákona o družstevních záložnách"), jakož i zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a prováděcích předpisů k němu; b/ "kriminalizace" tzv. mediální smlouvy (skutek pod bodem č. IX.) představuje porušení ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, přičemž tato skutečnost vylučuje naplnění předmětné skutkové podstaty, neboť dotčené jednání směřovalo právě k ochraně dobrého jména Družstevní záložny; c/ absence škody vzniklé na majetku poškozené v případě poskytnutí úvěrů dvěma členům Družstevní záložny vylučuje trestnost tohoto skutku (bod č. IV.), když nadto šlo o "mimořádný způsob poskytnutí úvěrů", u nichž nebylo možno očekávat výnos, a zajištění těchto úvěrů akciemi bylo pro poškozenou výhodné. Obecné soudy se otázkou finančního přínosu pro Družstevní záložnu (plynoucího z odstranění vícenákladů realizací povinného odkupu akcií), přestože tuto skutečnost uváděl jako důvod celé transakce, nezabývaly, a napadená rozhodnutí jsou tím nepřezkoumatelná; d/ skutkové závěry soudů obou instancí ohledně investic Družstevní záložny do nemovitého majetku ve vlastnictví jeho manželky (objektu v ulici L., skutek pod bodem č. VII.) nemají oporu v provedeném dokazování, jsou naprosto matoucí, iracionální a navzájem se vyvracejí (stěžovatel navíc poukazuje na pochybení nuceného správce, jenž nezapočetl tvrzenou pohledávku ve smyslu § 4 odst. 7 zákona o družstevních záložnách); e/ v souvislosti se skutkem (pod č. III.) týkajícím se nemovitého majetku poškozené na ulici Koliště nucený správce porušil "§ 282/2 obchodního zákoníku", neboť nabídku prodeje této nemovitosti uveřejnil pouze na internetové stránce Družstevní záložny; f/ uložení peněžitého trestu je v rozporu s principem nulla poena sine lege, neboť byl uznán vinným dle § 255 odst. 3 tr. zákona, tedy dle skutkové podstaty nevyžadující úmysl získat majetkový prospěch, jak to předpokládá ustanovení § 53 tr. zákona; g/ nalézací soud odmítl provést navržený důkaz zápisem z členské chůze Družstevní záložny ze dne 15. 3. 2003 (aprobujícím inkriminovaná rozhodnutí statutárního orgánu), což je projevem svévole soudu první instance. Stěžovatel nadto upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 31. 7. 2008 (č. 72034/01) ve věci stížnosti Družstevní záložny proti České republice, neboť své trestní stíhání a odsouzení považuje za účelově vedené, mající za cíl jednak odradit jej od urputné snahy o obranu záložny, jednak získat pro Českou republiku argument před ESLP, že Družstevní záložně (potažmo jejím členům) nebyla způsobena škoda postupem státu, ale kriminálním jednáním vedení záložny. Z tohoto rozsudku dle stěžovatele vyplývá, že všechny tři nucené správy uvalené na tuto družstevní záložnu byly ve světle Úmluvy nezákonné, a současně, že soudy porušily ústavně chráněné právo Družstevní záložny na spravedlivý proces. Stěžovatel se přitom domnívá, že byl ve své trestní věci v obdobném postavení jako Družstevní záložna, neboť i on neměl v důsledku uvalení nucené správy přístup k potřebným podkladům, jež byly nuceným správcem zabaveny. Z těchto skutečností dovozuje nepřípustnost jeho trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr.řádu. Stěžovatel současně vyjadřuje ve svém podání skepsi, že v atmosféře, kdy v celé společnosti bylo politiky, médii i orgány veřejné moci tvrzeno, že uvalená nucená správa je realizována na ochranu členů Družstevní záložny, mohly orgány činné v trestním řízení jednat spravedlivě, nezávisle a nestranně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Proto se domnívá, že v jeho případě šlo o exemplární odsouzení představitele družstevní záložny v souvislosti se zásahem veřejné moci proti celému sektoru družstevních záložen, o čemž má svědčit i pokyn předsedy senátu k připojení trestních spisů ve věcech i jiných představitelů statutárních orgánů družstevních záložen. V této souvislosti stěžovatel též připomíná, že skutkové závěry obecných soudů vycházely mj. z tvrzení nuceného správce o údajné vysoké hospodářské ztrátě Družstevní záložny za rok 1999, přestože ze znaleckého posudku, částečně provedeného v hlavním líčení, vyplynul fakt, že nucený správce nevykázal za rok 1999 zisk ve výši 14 milionů Kč, ačkoliv vykázat měl. Nalézací soud tento rozpor zcela účelově "neřešil", a naopak jako obecnou podmínku pro páchání trestné činnosti uváděl špatné hospodářské výsledky Družstevní záložny. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 3. 2009 vznesl stěžovatel námitku, že napadeným rozsudkem krajského so