III.ÚS 3066/18

Dne 11. 9. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení vydaných ve věci jeho syna V. Š.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami; stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), chybí jakákoliv ústavněprávní argumentace a napadená rozhodnutí nebyla k ústavní stížnosti přiložena.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi a je tak zřejmé, že je seznámen s náležitostmi předepsanými zákonem o Ústavním soudu pro tento druh návrhů, včetně požadavku povinného zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem. Např. ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 1375/10 a sp. zn. II. ÚS 4037/16 byl zastoupen již při podání ústavní stížnosti, v dalších věcech odstraňoval nedostatek spočívající v absenci povinného zastoupení po podání ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1341/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.