III.ÚS 3072/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3072/17 ze dne 5. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Doc. JUDr. Karlem Schellem, CSc., advokátem, sídlem Ambrožova 297/6, Brno - Kníničky, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 8. 2017 č. j. 2 NZT 35/2017-99 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. 5. 2017 č. j. NPC-1206-627/TČ-2016-2200-KR, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a M. R., J. P., T. Č., A. J., D. M., I. S., M. N., M. H., R. J., Z. K., J. K., R. M., O. N., M. P., S. E. a J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro návod k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 24 odst. 1 písm. b), § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, návod k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, návod ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. b), § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a zločin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. 3. Stěžovatel uvedené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání napadl stížností, kterou státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") napadeným usnesením jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele byl v napadeném usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nedostatečně vymezen stíhaný skutek a usnesení bylo nedostatečně odůvodněno. Stěžovatel dále uvádí, že podle něj řadu úkonů v předmětné trestní věci realizovali podjatí policisté. Příkazy k odposlechům telekomunikačního provozu a k domovním prohlídkám, které byly v jeho věci realizovány, považuje za nedostatečně odůvodněné. 5. Stěžovatel dále brojí proti právní kvalifikaci stíhaného jednání, která je užita v napadených rozhodnutích. S odkazem na odbornou literaturu stěžovatel zejména tvrdí, že nemůže být odpovědný za účastenství ve formě návodu k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť tato právní kvalifikace může být užita jen na jednání toho, kdo jednal v postavení úřední osoby, přičemž stěžovatel úřední osobou nebyl a není. 6. Podle stěžovatele je ze strany orgánů činných v trestním řízení zcela pomíjena jedna ze základních zásad trestního práva, a to zásada in dubio pro reo. Je totiž přesvědčen, že trestná činnost, která je mu kladena za vinu, mu nebyla prokázána. 7. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly. 9. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 539/98). 10. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nedostatečně popisovalo stíhané skutky a že by bylo nedostatečně odůvodněno. Trestní stíhání bylo uvedeným usnesením zahajováno vůči osmnácti osobám, a to pro poměrně rozsáhlou a sofistikovanou trestnou činnost, přičemž stěžovatele se týkají jednání uvedená v něm pod body 19, 30, 34 a 36. 11. Z napadeného usnesení je zcela zřejmé, že stěžovatel měl v daných případech působit jako zprostředkovatel žadatelů o neoprávněné lustrace v policejních evidencích či žadatelů o poskytování systematické a komplexní ochrany před případně hrozícím trestním řízením, prováděné zavedením opatření tzv. blokace, tedy neoprávněným zásahem do policejních evidencí (srov. str. 6-7 napadeného usnesení policejního orgánu). Jednotlivé případy, kdy z jeho strany mělo k takovému jednání docházet, jsou přitom v napadeném usnesení policejního orgánu podrobně popsány (srov. str. 29 a násl., 42 a násl., 57 a násl. a 63 a násl.). 12. Podezření týkající se stěžovatele jsou pak i srozumitelně a dostatečně odůvodněna, a to zejména odkazem na poznatky zjištěné z provedených odposlechů a na zaznamenané osobní schůzky stěžovatele s dalšími osobami obviněnými v dané věci (srov. str. 77-78, 87 a 89-90). Toto odůvodnění dále doplnil a shrnul státní zástupce (srov. str. 24-25 napadeného usnesení státního zástupce). 13. Námitky týkající se údajné podjatosti některých policistů podílejících se na řešení předmětné trestní věci, jakož i námitky poukazující na údajnou nedostatečnou odůvodněnost příkazů k odposlechům telekomunikačního provozu a k domovním prohlídkám, stěžovatel nijak blíže nekonkretizuje. Ústavní soud je proto nemůže považovat za důvod ke zrušení napadených rozhodnutí, zvláště když podjatost orgánů činných v trestním řízení i nezákonnost nařízených odposlechů a domovních prohlídek může stěžovatel namítat v dalším průběhu trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2617/08, II. ÚS 644/12 či IV. ÚS 2114/13), resp. ve vztahu k nařízeným odposlechům i postupem podle § 314l a násl. trestního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3457/14 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1105/). 14. Jako důvodné nevyhodnotil Ústavní soud ani námitky týkající se právní kvalifikace stíhaného jednání stěžovatele, která byla užita v napadených usneseních. Stěžovatel zejména tvrdí, že nemůže být odpovědný za účastenství ve formě návodu k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, přičemž s odkazem na literaturu (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014) uvádí (stručně řečeno), že účastníkem na uvedeném trestném činu může být výhradně úřední osoba. 15. S uvedenou ná