III.ÚS 310/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 310/22 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Matějů, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 6 Afs 187/2020-45, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj dodatečným platebním výměrem ze dne 30. 8. 2017 č. j. 3914332/17/3007-50523-702328 stěžovateli za použití pomůcek doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 0 Kč, daňový bonus ve výši -5 505 Kč a současně stěžovateli vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 1 101 Kč. Dodatečným platebním výměrem ze dne 30. 8. 2017 č. j. 3914559/17/3007-50523-702328 byla dále stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2015 podle pomůcek ve výši 0 Kč, daňový bonus ve výši -14 265 Kč a současně stěžovateli vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 2 853 Kč. K použití pomůcek vedla správce daně evidence zásob, kterou stěžovatel předložil za účelem prokázání toho, že skutečný stav zásob odpovídá daňové evidenci. Pochybnosti správce daně byly založeny na tom, že v soupise "inventura materiálu k 31. 12. 2013" byla uvedena jiná částka než v daňovém přiznání a z ničeho nevyplývalo, že stěžovatel skutečně provedl porovnání aktuálního stavu zásob se stavem v daňové evidenci. Proti dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 16. 4. 2018 č. j. 17779/18/5200-10422-709598 zamítl a citované platební výměry potvrdil. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 30 Af 59/2018-45 zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem vedená evidence byla neprůkazná jako celek, a podmínky pro použití pomůcek byly naplněny. Krajský soud zdůraznil, že stěžovateli nejde k tíži, že zvolil jako způsob vedení evidence kontrolu korunou, ale to, že evidenci zásob nevedl řádně, v důsledku čehož nebyl schopen prokázat skutečný pohyb zásob a jejich promítnutí do realizovaných tržeb. 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že v důsledku způsobu, kterým stěžovatel vedl svou skladovou evidenci, není vůbec možno zjistit osud konkrétního zboží - nelze především zjistit, kolik bylo jakého sortimentu prodáno (resp. zda nebyl prodej některého zboží z evidence vynechán), kolik ho podlehlo zkáze či bylo použito pro osobní spotřebu. Správce daně tak nemohl ověřit či zjistit výslednou výši daňové povinnosti stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že dodatečnými platebními výměry stanovená daň se jen velmi málo odchyluje od daně jím tvrzené, i to málo však stačilo k tomu, aby příjmy stěžovatele za předchozích 12 měsíců přesáhly částku 1 000 000 Kč, a stěžovatel se tak musel stát plátcem DPH (§ 6 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel je toho přesvědčení, že nikoli zanedbatelný doměrek daně z příjmu, ale registrace stěžovatele k DPH z moci úřední byla od počátku hlavním cílem správce daně. Stěžovatel uvádí, že povinnost vést průběžnou evidenci ukládá podzákonný právní předpis [§ 9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen "vyhláška č. 500/2002 Sb.")], k jehož vydání Ministerstvo financí není zmocněno žádným ustanovením zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, či zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb."). Namítal-li tedy stěžovatel v kasační stížnosti, že ve vztahu k daňové evidenci daňového subjektu nelze dojít k závěru o nesplnění jakékoli zákonné povinnosti, nemůže napadaný rozsudek argumentující zněním § 9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb. obstát. Stěžovatel má z uvedených důvodů za to, že požaduje-li správce daně "cokoliv více", má pro tento účel k dispozici § 97 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, v opačném případě uvaluje na hlavy drobných podnikatelů zcela nesplnitelnou a v drtivé většině případů i naprosto bezúčelnou povinnost vést skladovou evidenci. V tomto ohledu podle přesvědčení stěžovatele ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadený rozsudek nenese známky svévole ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud dostačujícím způsobem vyjádřil a ústavně souladným způsobem odůvodnil, že stěžejní pochybení stěžovatele spočívá v neprokazatelném stavu zásob v průběhu času na základě stěžovatelem předložené evidence. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že právě možnost ověřit skutečný, faktický stav je smyslem vedení evidence, k čemuž je třeba, aby byla evidence zásob vedena průběžně. Namítá-li stěžova