Ústavní soud III.ÚS 3108/25

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedeným postupem Městského úřadu Břeclav (dále jen "městský úřad") bylo porušeno stěžovatelčino ústavní právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zakázal městskému úřadu pokračovat v porušování uvedeného ústavního práva.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.

Z ústavní stížnosti (a ani z jejích příloh) nevyplývá, že by stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích základních práv jakkoliv pokračoval. Bod I. jejího petitu je omezen na výslech stěžovatelky konaný dne 28. 8. 2025. Z toho podle Ústavního soudu vyplývá, že zásah již byl ukončen a možné porušování stěžovatelčiných práv nadále nepokračuje, neboť se provedením daného výslechu "vyčerpalo" bez trvajících následků (stěžovatelka např. neuvádí, že by dostala pořádkovou pokutu). Jde-li o kompenzaci za případný neústavní (resp. nezákonný) postup městského úřadu, je v souladu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními nutné, aby stěžovatelka nejprve vyčerpala všechny ostatní dostupné právní prostředky, má-li být její ústavní stížnost přípustná. Takovým prostředkem je zejména žaloba podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tou se může stěžovatelka domáhat přinejmenším stejného výroku konstatujícího porušení jejích práv, jakého se domáhala ústavní stížností.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.