III.ÚS 3114/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3114/17 ze dne 15. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti spolku Občanské sdružení Fialka, z. s., sídlem Mánesova 1087/7, Říčany, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 10 As 91/2017-40 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2017 č. j. 45 A 31/2016-19, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Český Brod, sídlem Husovo náměstí 70, Český Brod, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byly zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo na příznivé životní prostředí zakotvené v čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že dne 1. 2. 2016 vydal stavební úřad pod č. j. MUCB 2927/2016 kolaudační souhlas týkající se bytových domů, související přípojky vody, plynu a kanalizace, chodníků, vjezdu do garážových stání, parkovacích stání a veřejného osvětlení, vše na blíže určených pozemcích v katastrálním území Říčany u Prahy. Tento kolaudační souhlas napadl stěžovatel žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (§ 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "s. ř. s."). 3. Krajský soud vyhodnotil, že námitka, že soubor staveb byl umístěn v rozporu s územním plánem, by byla přípustná pouze ve fázi územního řízení. Při vydávání kolaudačního souhlasu se správní orgán však touto otázku již nezabývá, na čemž nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel tuto námitku skutečně uplatnil v rámci územního řízení a dosáhl pozdějšího zrušení územního rozhodnutí. Krajský soud zdůraznil, že pozdější zrušení územního rozhodnutí nezakládá protiprávní stav a není ani překážkou vydání kolaudačního souhlasu. Naopak dle § 94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (pokud není dále výslovně zmíněno jiné znění stavebního zákona, je míněno znění účinné do 31. 12. 2017), platí, že dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává. Krajský soud uvedl, že pokud stavebník započal stavbu v době, kdy bylo územní rozhodnutí platné a účinné, nelze zpětně jeho zrušení namítat. Krajský soud jako nedůvodnou vyhodnotil i námitku, že nevzniklo právo stavby na základě oznámení stavebního záměru podaného s certifikátem autorizovaného inspektora. Tuto námitku a další námitky týkající se realizace souboru staveb bylo třeba uplatnit ve fázi zkráceného stavebního řízení podle § 117 odst. 4 stavebního zákona, ve znění do 31. 12. 2012. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že užíváním stavby dojde ke zhoršení ovzduší a zvýšení úrovně hluku, neboť důsledky užívání stavby byly posouzeny v dřívějších fázích povolovacích procesů a stěžovatel nenamítl nic, čím by se měl zabývat stavební úřad při vydávání kolaudačního souhlasu. Krajský soud žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. 4. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku konstatoval, že stavebník disponoval certifikáty autorizovaných inspektorů ze dne 5. 12. 2009 a ze dne 4. 3. 2011, které byly vydány na základě územního rozhodnutí, které bylo v té době platné. Ke zrušení územního rozhodnutí došlo až na základě rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 10. 2013 č. j. 7 Ca 333/2009-71. Dne 1. 2. 2016 vydal stavební úřad k žádosti stavebníka kolaudační souhlas. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že dle § 119 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad posuzuje při kolaudaci nejen soulad stavby s povolením stavby, ale také s rozhodnutím o umístění stavby či jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí. Současně ale dle § 94 odst. 5 stavebního zákona platí, že dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává. Nejvyšší správní soud uvedl, že § 94 odst. 5 stavebního zákona umožňuje vznik situace, kdy zrušené územní rozhodnutí nebude nahrazeno novým. V těchto případech pak po stavebním úřadu nelze požadovat, aby při kolaudaci stavby posuzoval soulad stavby s neexistujícím územním rozhodnutím. Nejvyšší správní soud s ohledem na dikci § 94 odst. 5 stavebního zákona dospěl k závěru, že zrušení územního rozhodnutí samo o sobě nebrání následnému vydání kolaudačního souhlasu. Dodal, že oznámení stavebního záměru s certifikátem autorizovaného inspektora svým způsobem nahrazuje stavební povolení. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou podal stěžovatel. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítl, že provedeným výkladem § 94 odst. 5 stavebního zákona dospěly správní soudy k absurdním důsledkům spočívajícím v tom, že účastník má námitky k ochraně životního prostředí uplatňovat v územním řízení i přesto, že územní rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno a nové územní řízení neproběhne. V současné době běžná aplikace § 94 odst. 5 stavebního zákona vede k tomu, že po případném zrušení územního rozhodnutí správním soudem stavební úřady na vydaný rozsudek nijak nereagují a mají následně vydaná stavební povolení a kolaudační souhlasy za bezvadné. V důsledku tohoto přístupu v projednávané věci existuje stavba, která je o jedno patro vyšší, než umožňuje územní plán. 6. Výklad § 94 odst. 5 stavebního zákona jde dle stěžovatele dokonce tak daleko, že zrušení územního rozhodnutí nepovažují stavební úřady ani za důvod pro obnovu stavebního řízení. Striktní rozfázování povolovacích procesů dle stavebního zákona by bylo v pořádku, pokud by po pravomocném zrušení územního rozhodnutí existoval proces, ve kterém by došlo k novému projednání otázek spadajících do fáze umísťování stavby. V důsledku výkladu, který zaujaly správní soudy, však dochází k tomu, že fáze umísťování může být celá vypuštěna. Stěžovatel namítl, že de facto nedostal v celém procesu právo uplatnit své námitky spadající do fáze umísťování stavby tak, aby jejich uplatnění mohlo mít reálný vliv, což považuje za vědomou rezignaci na poskytnutí soudní ochrany. Dále poukázal na to, že správní soudy běžně nepřiznávají odkladný účinek žalobám proti územním rozhodnutím. Rozsudky vydané ve věci přezkumu územních rozhodnutí pak nemívají žádný praktický význam, jelikož ani zrušení územního rozhodnutí stavební záměr neovlivní, pokud před zrušením územního rozhodnutí bylo vydáno stavební povolení. 7. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zákonným postupem by mělo být zahájení řízení o odstranění stavby dle § 129 stavebního zákona, v němž má stavebník možnost podat žádost o její dodatečné povolení. V řízení o dodatečném stavebním povolení by pak bylo možno projednat stavbu i v rozsahu námitek spadajících do územního řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Stěžovatel namítl porušení svého práva na soudní ochranu, neboť má za to, že Nejvyšší správní soud nevypořádal jeho námitky v kasační stížnosti, v jejichž rámci dovozoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat s argumentací účastníků řízení [srov. např. nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS