III.ÚS 3114/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3114/19 ze dne 5. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Bardet s.r.o., IČO 05731992, se sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1-Nové Město, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1-Nové Město, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 4 VZN 1552/2018-136, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 5 To 53/2019, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby shora vymezená usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") zrušil, neboť dle jejího názoru jimi byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka rovněž podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2019 doložila dvě vyrozumění o vyřízení jejích podnětů k výkonu dohledu dle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 29. 10. 2019, č. j. 2 NZN 264/2016-43, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 11. 2019, č. j. 4 VZN 1552/2018-266). Stěžovatelka výslovně uvedla, že o nich Ústavní soud informuje, tedy neučinila je předmětem řízení o ústavní stížnosti. To by ostatně nebylo možné už z důvodu, že v době podání ústavní stížnosti ještě tato vyrozumění vyhotovena nebyla. Ústavní soud tak považuje tato vyrozumění toliko za informativní podklady. II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení 3. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 4. Svým napadeným usnesením státní zástupce dle § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na dvou bankovních účtech stěžovatelky ve výši 13 304 955,15 USD a 183,10 EUR, včetně příslušenství a peněžních prostředků dodatečně na tyto účty došlých, které byly zajištěny usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 30. 4. 2018, č. j. KRPA-158270-41/TČ-2018-001391-MM, dle § 179f odst. 1 trestního řádu, s nímž dne 2. 5. 2018 vyslovil souhlas státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu 3 (dále jen "předmětné zajištění"). Protože státní zástupce stěžovatelce nevyhověl, podala proti jeho usnesení stěžovatelka stížnost, již zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu svým napadeným usnesením stížnostní soud. Pro doplnění kontextu je vhodné připomenout, že stěžovatelka neúspěšně brojila stížností již proti usnesení o zajištění a na podzim roku 2018 rovněž neúspěšně podala první žádost o zrušení předmětného zajištění a také stížnost proti nevyhovujícímu rozhodnutí o této první žádosti. 5. K předmětnému zajištění přistoupil policejní orgán, stručně řečeno, proto, že pojal podezření, že stěžovatelčiny bankovní účty byly využity ke spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění tím, že na tyto účty byly zaslány peněžní prostředky na základě fiktivních faktur a smluv, ačkoliv šlo o prostředky z trestné činnosti, přičemž stěžovatelka má být podle policejního orgánu obchodní korporací založenou v březnu roku 2017, nevykonávající žádnou ekonomickou činnost, nemající žádné zaměstnance a neregistrovanou k dani z příjmů právnických osob. IV. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka vůči napadeným usnesením namítá: 1) nepřiměřenou délku zajištění; 2) nepřiměřený rozsah zajištění; 3) nedůvodnost zajištění; 4) nereagování na podklady dodané stěžovatelkou; 5) nedostatečné odůvodnění. V jednotlivostech lze podstatu těchto námitek charakterizovat následovně: 7. Ad 1) stěžovatelka považuje délku zajištění, která činila v době podání ústavní stížnosti 17 měsíců, za excesivně dlouhou. V trestním řízení v mezidobí nedošlo k žádnému zásadnímu posunu, přesto zajištění trvá. S rostoucí délkou zajištění však stoupají i nároky na jeho odůvodnění a zejména i na jeho nutnost. Nelze dlouhodobě bezdůvodně zatěžovat něčí majetek, zejména jde-li o majetek v rozsahu stovek milionů korun českých. Trestní řád přitom u zajištění majetku, na rozdíl od vazby, neupravuje žádné maximální délky trvání ani distribuci tohoto trvání mezi hlavní líčení a přípravné řízení. Pro srovnání, kdyby šlo o vazbu, byla by v nynější věci nejvyšší přípustná délka připadající na přípravné řízení pouhých osm měsíců. K tomu stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 4 Tz 7/2013-24, a na nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014. Proti stěžovatelce ani žádné osobě s ní spřízněné přitom nebylo zahájeno trestní stíhání. 8. Ad 2) stěžovatelka brojí proti tomu, že podle usnesení o zajištění tomuto podléhají i prostředky, které byly na předmětné účty připsány až v budoucnu, tedy takové prostředky, u nichž nelze s jistotou dopředu říci, že je u nich podezření z toho, že pochází z trestné činnosti. Tím je porušena i zásada přiměřenosti, k čemuž stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07. 9. Ad 3) stěžovatelka proponuje závěr, že zajištění bylo od počátku nedůvodné. Nebyl zjištěn žádný zdrojový trestný čin, pouze velmi obecně se stěžovatelka od orgánů činných v trestním řízení dozvěděla, že údajná zdrojová trestná činnost se měla stát v Ruské federaci. Nejprve přitom musí být prověřován zdrojový trestný čin, až poté případně legalizace. Argumentovat a postupovat od konce nelze. Zdrojový trestný čin přitom nebyl vymezen ani v hlášení Finančního analytického úřadu. 10. Je přitom dle stěžovatelky běžnou praxí českých orgánů činných v trestním řízení, že tyto se drží důvodů zajištění a nechtějí převzít odpovědnost za uvolnění zajištění. To však odporuje nejen ústavním principům, ale i trestnímu řádu. 11. Ad 4) stěžovatelka uvádí, že doložila orgánům činným v trestním řízení potvrzení o přepravě předmětného zboží, které dokazuje, že předmětné platby provedené na její účty byly učiněny v rámci reálně proběhnuvších obchodů. Pokud totiž toto zboží bylo přepravováno, pak existovalo. Jestliže současně nebyl zjištěn žádný zdrojový trestný čin, nemůže vzdor tomu existovat ani žádná míra pravděpodobnosti, že by zajištěné finanční prostředky pocházely z trestné činnosti. Nezjistilo-li se nic takového ani po sedmnácti měsících, je taková pravděpodobnost nadále nulová. Stěžovatelka přitom legálnost předmětných plateb tvrdila od počátku a poskytovala orgánům činným v trestním řízení veškerou součinnost k tomu, aby to prokázala. 12. Stěžovatelka rovněž doložila i další nezbytné doklady a legálnost plateb byla jednoznačně potvrzena již při podání vysvětlení dne 8. 6. 2018. Orgány činné v trestním řízení nechápou, že v mezinárodním obchodě bývá často užíváno jednoúčelových společností nezatížených dluhy z minulosti, což je právě tento případ. 13. V usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zajištění majetku přitom Obvodní soud pro Prahu 3 výslovně uvedl, že bude-li objasněn zdroj finančních prostředků na zajištěných účtech, může stěžovatelka žádat o zrušení zajištění či o vrácení finančních prostředků. Tím bylo založeno její legitimní očekávání, které poté, co stěžovatelka tento zdroj doložila, nebylo naplněno. 14. Ad 5) stěžovatelka poukazuje na nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí. Obě napadená rozhodnutí jsou odůvodněna povrchně a nekonkrétně. Nereagují konkrétně na všechny stěžovatelčiny námitky. Za nepřípustný považuje stěžovatelka odkaz na to, že doba zajištění cca jednoho roku nevybočuje z mezí běžné praxe. Takové odůvodnění je paušalizující a v rozporu s požadavkem na přiléhavost odůvodnění konkrétní věci. Stěžovatelka se táže, zda vůbec stížnostní soud viděl trestní spis, a konkluduje, že patrně spíše nikoliv. Napadená rozhodnutí tak odporují požadavkům, které na ně klade ve své judikatuř