III.ÚS 3120/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3120/18 ze dne 18. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. H. K., 2. J. H., 3. M. W., 4. R. K., 5. V. N., 6. R. H., 7. T. H., 8. M. W., 9. P. K., 10. V. H. a 11. R. W., zastoupených JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem, sídlem Karola Śliwky 125, Karviná, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2018 č. j. 6 To 428/2017-382, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy poškození) domáhají, aby byl zrušen v záhlaví označený rozsudek, neboť jsou názoru, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, především práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2017 č. j. 9 T 91/2017-325 obžalovaného R. K. (dále jen "obžalovaný") uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což jej podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), obžalovanému uložil povinnost nahradit stěžovateli 3. škodu ve výši 23 842 Kč a nemajetkovou újmu v penězích stěžovatelce 1. ve výši 200 000 Kč, stěžovatelce 2. ve výši 200 000 Kč, stěžovateli 3. ve výši 200 000 Kč, stěžovateli 4. ve výši 140 000 Kč, stěžovatelce 5. ve výši 100 000 Kč, stěžovateli 6. ve výši 140 000 Kč, stěžovateli 7. ve výši 140 000 Kč, stěžovateli 8. ve výši 100 000 Kč, stěžovateli 9. ve výši 40 000 Kč, stěžovateli 10. ve výši 40 000 Kč a stěžovatelce 11. ve výši 40 000 Kč. Okresní soud podle § 229 odst. 1 tr. řádu stěžovatele 1. až 11. odkázal se zbytky svých nároků na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání státní zástupce, obžalovaný a stěžovatelé 1. až 11. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem z podnětu odvolání obžalovaného rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově rozhodl, že obžalovaný se podle § 226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby pro blíže vymezený skutek, jímž měl spáchat přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Krajský soud s poukazem na § 229 odst. 3 tr. řádu stěžovatele 1. až 11. odkázal se svými nároky na nemajetkovou újmu v penězích a nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce a stěžovatelů 1. až 11. krajský soud podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s vydáním zprošťujícího výroku krajským soudem, přičemž zejména odkazují na průběh řízení vedeného před okresním soudem, v rámci něhož bylo rozhodnuto o vině obžalovaného a jemu uloženému trestu. Stěžovatelé mají za to, že závěry krajského soudu jsou rozporné, když na jednu stranu přisvědčují tomu, že vyšetřovací pokus je jako objektivní důkaz procesně nepoužitelný, na druhou stranu však subjektivní závěry znalce, ničím blíže nepodložené, považuje za správné a ve svém důsledku o ně opírá i své konečné právní a skutkové hodnocení věci, že chodkyně mohla být v určitých úsecích pro obžalovaného (řidiče motorového vozidla) neviditelná, neboť splývala s pozadím. Podle stěžovatelů se krajský soud nevypořádal se zásadní námitkou ohledně podmínek viditelnosti při vyšetřovacím pokusu, který by byl uskutečněn za simulování pohybu chodkyně se stříbrnými francouzskými holemi vůči pohybu vozidla. Krajský soud tento návrh na doplnění dokazování novým vyšetřovacím pokusem jako nadbytečný zamítl, ačkoliv samotný znalec konstatoval, že v případě vzájemného pohybu chodce a vozidla by byly výsledky vyšetřovacího pokusu přesnější. Pohybující se osoba, byť v tmavém oblečení, avšak se stříbrnými francouzskými holemi, které při chůzi představují kmitavý pohyb, nepochybně více upoutají pozornost přijíždějícího řidiče, než pasivně stojící figurantka znázorňující chodkyni. Stěžovatelé zdůrazňují, že obžalovaný dopravní situaci v místě nehody dobře znal, neboť představovalo součást trasy, po níž každodenně dojížděl do zaměstnání. Nepřizpůsobil však rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, ačkoliv věděl, že se blíží k místu, kde mohl očekávat přecházení osob. Výpověď obžalovaného je i podle výpovědi znalce technicky nepřijatelná, neboť v případě, že by se věnoval řízení vozidla, musel by chodkyni vidět. Chodkyně nemohla vytvořit překážku náhlou či nečekanou a řidič ze znalcem uvažované vzdálenosti mohl bezpečně zastavit. Závěrem stěžovatelé poukazují zejména na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 3765/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelů i obsah předložených rozhodnutí soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi ustáleně judikoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo na majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině s ohledem na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. 8. Tento svůj přístup Ústavní soud částečně korigoval s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), v němž konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, jestliže je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí. Jakkoliv tedy v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. 9. Ústavní soud však zároveň v těchto případech zdůraznil, že povinnost vedení ef