III.ÚS 3126/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3126/17 ze dne 10. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jaroslava Piskora, zastoupeného JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 101/101b, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. 21 Cdo 1037/2017-252 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2016 č. j. 20 Co 459/2016-232, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních korporací 1) Happy Konto s. r. o., sídlem U Lesoparku 981, Zeleneč, a 2) CZ Dražby a. s., v likvidaci, sídlem Mírové nám. 3097/37, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 5. 2016 č. j. 9 C 42/2014-180 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že prodej zástavy ve veřejné dražbě nedobrovolně vyhlášené dražební vyhláškou vedlejší účastnice 2) ze dne 20. 2. 2014 pod číslem N185/2013 je nepřípustný. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 12. 2016 č. j. 20 Co 459/2016-223 byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu změněn tak, že prodej zástavy je nepřípustný. Dále bylo usnesením krajského soudu ze dne 9. 12. 2016 č. j. 20 Co 45/2016-232 rozhodnuto tak, že vedlejší účastnice jsou povinny stěžovateli nahradit náklady řízení před okresním soudem ve výši 28 000 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 13 400 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že rozhodl podle úspěchu ve věci. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm uvedl, že krajský soud při výpočtu náhrady nákladů aplikoval nesprávnou tarifní hodnotu za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatele měla sazba odměny za jeden úkon právní služby činit 12 500 Kč, neboť zástavou byly nemovité věci, jež jsou ocenitelné penězi a jejichž hodnota byla vyčíslena na 1 050 000 Kč. K tomu dodal, že byl rovněž nesprávně stanoven počet úkonů před odvolacím soudem, neboť odvolání bylo v nyní posuzované věci podáno dvakrát. Závěrem uvedl, že vedlejší účastnice nejsou nerozlučnými společníky, a proto by měly nahradit náklady řízení rovným dílem. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017 č. j. 21 Cdo 1037/2017-252 bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem ve výši 38 600 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 16 200 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že předmětem řízení v nyní posuzované věci nebyla zástava, nýbrž určení nepřípustnosti dražby. Takto vymezený předmět nelze ocenit penězi. Závěr krajského soudu, z nějž vycházel při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, byl proto správný. Nejvyšší soud vytkl krajskému soudu nesprávný výpočet, konkrétně že měl při rozhodování přihlédnout k tomu, že výše odměny za zastoupení advokátem má být podle § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním předpisem. Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "přísudková vyhláška"), byla zrušena, měl krajský soud za této situace určit paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem posuzované věci a ke složitosti právní služby poskytnuté advokátem, příp. též podpůrně k přísudkové vyhlášce. Podle Nejvyššího soudu takto určená paušální sazba činí 10 000 Kč pro řízení v jednom stupni. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozhodnutí krajského soudu vytýká, že není řádně odůvodněno a rovněž je pro něj překvapivé, lze dokonce uvažovat o prvcích svévole. Byť Nejvyšší soud usnesení krajského soudu změnil, i jeho rozhodnutí stěžovatel považuje za překvapivé. Tvrdí, že podpůrnou aplikací zrušené přísudkové vyhlášky, která na dané řízení nedopadá, došlo k zásahu do jeho legitimního očekávání a rovněž k porušení zákazu retroaktivity. Podle jeho přesvědčení se v případě absentující právní úpravy měl použít postup podle § 151 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. a aplikovat advokátní tarif. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že předmětem řízení v nyní posuzované věci nebyly nemovité věci, které jsou ocenitelné penězi, neboť šlo o rozhodování ve věci majetkového práva ve spojení s existencí zástavního práva. K tomu popisuje, v čem v nyní posuzované věci spočívalo rozsáhlé dokazování, resp. že v řízení několikrát upozorňoval na skutečnost, že zástavní věřitel neměl pro nařízení dražby platný a vykonatelný titul. Nebylo proto jeho vinou, že docházelo ke zbytečnému prodlužování řízení. 8. Stěžovatel postupu Nejvyššího soudu dále vytýká, že v odůvodnění citoval nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), který se však týkal řízení, jež bylo zahájeno ještě za účinnosti přísudkové vyhlášky. V nyní posuzované věci však byla žaloba podána až po jejím zrušení. Stěžovatel naopak předpokládal, že náhrada nákladů řízení bude určena podle doporučujícího Stanoviska sekce pro advokátní tarif České advokátní komory, podle níž se v takových případech vypočítá náhrada nákladů podle advokátního tarifu. Stejným způsobem vyčíslily své náklady rovněž vedlejší účastnice. Postupem Nejvyššího soudu proto bylo porušeno jeho legitimní očekávání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Uvedené platí rovněž pro rozhodování o nákladech řízení, které představuje integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit. 12. Argumentace stěžovatele se týká jednak vymezení předmětu řízení, jednak určení správné výše jeho nákladů uložených vedlejším účastnicím k náhradě. 13. Pro správné určení výše náhrady nákladů řízení bylo v prvé řadě nutné určit, co bylo předmětem řízení v nyní posuzované věci. S přihlédnutím k datu uzavření smlouvy, te