III.ÚS 3153/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3153/18 ze dne 28. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rečky, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. července 2018 č. j. 10 Afs 371/2017-69 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2017 č. j. 22 Af 78/2015-67, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je fyzickou osobou podnikající podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nezapsanou v obchodním rejstříku. Provozuje prodejnu autodílů ve městě Příbor. Od 1. 3. 2006 do 15. 3. 2015 byl plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") vydal osm dodatečných platebních výměrů, jimiž za použití pomůcek vyměřil stěžovateli DPH a penále ve výši přesahující 200 000 Kč za zdaňovací období I. čtvrtletí 2010 až IV. čtvrtletí 2011. Stěžovatel podal proti dodatečným platebním výměrům odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 26. 8. 2015 č. j. 27124/15/5300-21441-703172 zamítlo. 3. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal stěžovatel správní žalobu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 22 Af 78/2015-67 žalobu stěžovatele zamítl, když žádný z žalobních bodů neshledal důvodným (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2018 č. j. 10 Afs 371/2017-69 kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neměl možnost vyjádřit se k postupu správce daně, ale pouze k obsahu protokolu. Stěžovatel byl seznámen pouze s povahou pomůcek - srovnatelných subjektů, nebyly mu však zpřístupněny písemnosti, které obsahují konkrétní informace, a to ani v anonymizované podobě. Správce daně tak stěžovateli neposkytl důležité konkrétní informace o podnikání ,,srovnatelných subjektů". Stěžovatel poukazuje na to, že vzhledem k mezím platné právní úpravy obsažené v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), je nutné, aby správce daně seznámil daňový subjekt s použitými pomůckami ještě před ukončením daňové kontroly, před projednáním zprávy o daňové kontrole, neboť pouze do doby před projednáváním zprávy o daňové kontrole může daňový subjekt proti postupu správce daně v daňovém řízení plně brojit - podávat návrhy a uplatňovat své připomínky. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na své právo vyjádřit se ke všem skutečnostem. Skutečnost, že správce daně nezpřístupnil daňovému subjektu bližší informace o "srovnatelných daňových subjektech", stěžovatel vnímá jako zásah do jeho práva na soudní ochranu a porušení jeho vlastnického práva. 6. Stěžovatel dále poukazuje na nedokonalost platné právní úpravy spočívající ve skutečnosti, že podle § 114 odst. 4 daňového řádu odvolací orgán pouze přezkoumává dodržení zákonných podmínek použití stanovení daně podle pomůcek a jejich přiměřenost. Aby daňový subjekt mohl využít svého práva a kvalifikovaně brojit proti pomůckám, musí s nimi být seznámen, dokud má svá procesní práva a povinnosti, tedy do okamžiku projednávání zprávy o daňové kontrole. Tím, že stěžovatel nebyl před ukončením daňové kontroly seznámen s pomůckami a způsobem doměření jeho daně, byl zkrácen na svých právech. 7. Podle stěžovatele ústavně souladným výkladem § 65 daňového řádu lze dovodit, že pomůcky budou daňovému subjektu zpřístupněny ve chvíli, kdy se z nich stává důkazní prostředek. Tento výklad podle stěžovatele podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 359/05 (N 74/40 SbNU 743), ve kterém se Ústavní soud vyjádřil tak, že správce daně měl možnost s písemnostmi seznámit stěžovatelku, aniž by výrazně zasáhl do zájmu jiné osoby (měl pravděpodobně na mysli anonymizovanou formu dokumentů). Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud ve své judikatuře dal několikrát najevo, že právo vyjádřit se k důkazním prostředkům patří k základům demokratického právního státu. 8. Stěžovatel má za to, že k utajení podle § 65 odst. 1 písm. b) daňového řádu nebyl důvod, neboť zde není zákonem požadované ohrožení zájmu jiného daňového subjektu. Žádný ve věci jednajících soudů neuvedl, v čem spatřuje toto ohrožení. Všechna rozhodnutí tak trpí vadou nedostatečné odůvodněnosti. 9. Stěžovatel dále zpochybňuje ústavnost § 65 odst. 1 písm. b) daňového řádu, případně výklad tohoto ustanovení z ústavněprávního hlediska. Poukazuje na to, že krajskému soudu navrhl přerušení řízení o žalobě a předložení této otázky Ústavnímu soudu v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud však neměly o ústavnosti tohoto ustanovení žádnou pochybnost. 10. Stěžovatel poukazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 7 Afs 96/2013-34, který je podle jeho názoru relevantní pro jeho případ, Nejvyšší správní soud však k němu nepřihlédl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". 15. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jeho žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. 16. V posuzované věci podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry soudů, správního orgánu i odvolacího orgánu, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v předcházejícím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou tak ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry soudů. Tím stěžovatel staví Ústavní soud