III.ÚS 3182/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3182/23 ze dne 3. 4. 2024 N 66/123 SbNU 234 Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení podle § 151 odst. 2 občanského soudního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hrubého, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, sídlem Ovenecká 871/13, Praha 7, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023 č. j. 102 Co 5/2023-328, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výrokem II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023 č. j. 102 Co 5/2023-328 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II tohoto rozsudku se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavněprávními limity paušálního určení nákladů řízení podle § 151 odst. 2 občanského soudního řádu ("o. s. ř."). 2. Okresní soud Praha-východ ("okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2022 č. j. 9 C 38/2021-203 žalovanému stěžovateli uložil, aby zaplatil vedlejší účastnici řízení (původně příspěvková organizace Zámek Štiřín, následně Česká republika) částku 23 580,90 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbytku (v částce 212 228,10 Kč s příslušenstvím) okresní soud žalobu zamítl a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 94 902,72 Kč k rukám jeho advokátky. Při určení odměny advokáta přitom vycházel z advokátního tarifu. 3. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se žaloba o 23 580,90 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej ve věci samé potvrdil (výrok I). 4. Ve stěžovaném nákladovém výroku krajský soud stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 52 393 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 51 394 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám stěžovatelovy advokátky (výrok II). Při stanovení odměny advokáta přitom vycházel z § 151 odst. 2 o. s. ř. a určil ji paušálně ve výši 40 000 Kč v řízení před soudem prvního stupně a ve stejné výši v řízení před soudem odvolacím. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se závěry krajského soudu týkajícími se náhrady nákladů řízení nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). 6. Stěžovatel považuje nákladový výrok rozhodnutí krajského soudu za svévolný, neodůvodněný, překvapivý a rozporný s nálezovou judikaturou zdejšího soudu. Má za to, že krajský soud nezdůvodnil, proč určil náklady řízení paušální odměnou, a tedy proč nepostupoval (obdobně jako okresní soud) podle advokátního tarifu. Současně krajskému soudu vytýká, že při určení paušální sazby náhrady nákladů vycházel z již zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. Zdůrazňuje, že mu krajský soud nevytvořil ani procesní prostor k uplatnění námitek vůči odlišnému (oproti rozhodnutí okresního soudu) hodnocení otázky náhrady nákladů řízení. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 460/23 ze dne 11. 10. 2023, jímž Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který neumožnil stěžovatelům vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru při stanovení odměny advokáta, a dále na nález II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019, v němž se Ústavní soud zabýval rozhodováním o nákladech řízení při neexistenci přísudkové vyhlášky (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatele 7. Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice řízení. 8. Krajský soud uvedl, že z § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. vyplývá, že výše odměny za zastupování advokátem se zásadně určí podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni a pouze výjimečně podle advokátního tarifu. Zdůraznil, že zdůvodňuje-li soud svůj postup, pak musí uvést, z jakých důvodů použil výjimku, a nikoliv proč ji nepoužil. Krajský soud dále konstatoval, že v nyní posuzovaném případě nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by při určení odměny za zastupování advokátem odůvodňovaly postup podle advokátního tarifu. K námitce nedostatku poučení uvedl, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátkou a o procesních právech a povinnostech soud účastníky zastoupené advokátem nepoučuje, což vyplývá z § 118a odst. 4 o. s. ř. Krajský soud dále zmínil, že odměna za právní zastupování byla ve stěžovatelově věci určena spravedlivě a přiměřeně. Závěrem namítl, že není-li vázán vyhláškou (advokátním tarifem), není dost dobře možné vytýkat mu, že náhradu nákladů řízení určil podle své úvahy, což platí obzvláště v současné legislativní situaci, kdy zvláštní právní předpis o paušálních sazbách pro řízení v jednom stupni doposud (po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013) nebyl vydán, a zmocňovací ustanovení uvedené v § 374a písm. c) o. s. ř. tak dlouhodobě zůstává nenaplněno. 9. Vedlejší účastnice se k otázkám předkládaným v ústavní stížnosti blíže nevyjádřila a jejich posouzení ponechala plně na Ústavním soudu. Současně zdůraznila, že se nevzdává svého postavení vedlejšího účastníka řízení, neboť případné kasační rozhodnutí Ústavního soudu v této věci pro ni může mít zásadní význam. 10. Stěžovatel v replice zopakoval, že krajský soud nedostál povinnosti odůvodnit, proč v dané věci o nákladech řízení nerozhodl podle advokátního tarifu. Uvedl, že Ústavní soud se ve své judikatuře již opakovaně přihlásil k závěru, že do přijetí nové právní úpravy nahrazující přísudkovou vyhlášku je použití advokátního tarifu odpovídajícím východiskem. Namítá, že nečinnost zákonodárce mu nemůže být přičítána k tíži. Stěžovatel rovněž zpochybnil názor krajského soudu týkající se možnosti nepoučit účastníka řízení zastoupeného advokátem (má za to, že § 118a odst. 4 o. s. ř. se na změnu právního posouzení věci odvolacím soudem nevztahuje). V doplnění repliky pak odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1750/23 ze dne 7. 11. 2023 a cituje právní závěr, že "má-li odvolací soud na otázku náhrady nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by se přitom skutkové okolnosti relevantně změnily, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor [...] nedostojí-li tomuto požadavku, poruší účastníkova ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny." IV. Splnění podmínek řízení 11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 12. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Vlastní posouzení věci 13. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu, zaslaných vyjádření a repliky stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V. a) Obecná východiska 14. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda řízením a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 15. Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Ústavní soud přistupuje k této problematice značně rezervovaně. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. n