III.ÚS 3216/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3216/23 ze dne 28. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MSU 31 s.r.o., sídlem Jižní náměstí 7/7, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 103/2021-33 ze dne 12. 10. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 8/2019-99 ze dne 29. 3. 2021 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 54412/18/5100-31461-711145, č. j. 55885/18/5100-31461-711145, č. j. 55367/18/5100-31461-711145, č. j. 55522/18/5100-31461-711145 a č. j. 55764/18/5100-31461-711145, všechna ze dne 18. 12. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny principy právní jistoty, její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), a právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny spolu s porušením zákazu diskriminace. 2. Podstatou ústavní stížnosti je ústavně konformní výklad nyní již zrušeného § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2016 (dále jen "zákonné opatření"). II. Obsah napadených rozhodnutí 3. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že jí bylo napadenými rozhodnutími upřeno osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí v souvisosti s tím, že převedla vlastnické právo k bytovým jednotkám nacházejícím se v budově označené v katastru nemovitostí jako víceúčelová stavba. Tato stavba obsahovala celkem devatenáct jednotek, z nichž pět bylo bytových a čtrnáct nebytových. 4. Správce daně stěžovatelce na základě jí podaného přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí vyměřil zálohu na daň ve výši 763 884 Kč, 209 573 Kč, 168 019 Kč, 221 220 Kč a 189 855 Kč. Odvolací finanční ředitelství stěžovatelčina odvolání proti těmto platebním výměrům zamítlo a platební výměry potvrdilo, a to napadenými rozhodnutími. Konstatovalo, že nebyly splněny zákonné podmínky pro osvobození od daně podle § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření, protože nešlo o převod bytových jednotek "v bytovém domě". Rozhodnutí o odvolání stěžovatelka napadla samostatnými žalobami. Řízení o nich Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") spojil ke společnému řízení a posléze je napadeným rozsudkem zamítl. Tento rozsudek napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. 5. Nejvyšší správní soud shledal, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný a jeho právní závěry z hlediska zákonnosti obstojí. Závěr krajského soudu o výkladu pojmu "bytový dům", stežejního pro aplikaci § 7 odst. 1 zákonného opatření pomocí § 2 písm. a) bodu 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen "vyhláška"), měl oporu v předchozí judikatuře Nejvyššího správního soudu (zejm. v rozsudku č. j. 4 Afs 89/2020-44 ze dne 24. 6. 2020, č. 4057/2020 Sb. NSS). Úmysl zákonodárce omezit osvobození od daně na případy nabytí bytové jednotky v bytovém domě podle Nejvyššího správního soudu potvrzuje vedle jednoznačné formulace § 7 odst. 1 zákonného opatření a také jeho důvodová zpráva. Připomněl, že podle krajského soudu součet podlahových ploch nebytových prostor ve stavbě, která bytové jednotky obsahovala, jasně převyšoval podlahovou plochu bytových prostor (1 423,5 m2 celkem, z toho nebytové plochy 942,3 m2). V kasační stížnosti stěžovatelka tento výpočet rozporovala, současně však nevysvětlila, proč měl krajský soud výpočet správně provést jí navrženým způsobem (některé nebytové prostory nezapočíst do podlahové plochy nebytových prostor). Nejvyšší správní soud vysvětlil, že její námitku proto nemohl shledat důvodnou. Využití zásady in dubio mitius nepřicházelo podle Nejvyššího správního soudu v potaz proto, že výklad § 7 odst. 1 zákonného opatření byl jasný ? nešlo o situaci, kdy by vedle sebe existovalo vícero rovnocenně přesvědčivých výkladů. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka znovu napadá způsob výpočtu podlahové plochy určené k bytovým, respektive k nebytovým účelům. Namísto zjednodušujícího přístupu použitého krajským soudem je podle ní třeba jednotlivě posuzovat, zda nebytový prostor (gáraž, technická místnost) slouží k užívání spolu s nebytovým, nebo bytovým prostorem. To, že přidružení některých nebytových prostor k bytovým jednotkám není na překážku osvobození od daně, totiž potvrzuje § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření. Tvrdí, že při správném výpočtu byl poměr mezi bytovými a "očištěnými" nebytovými prostory "vyvážený" (481 m2 a 421 m2). Její kasační námitka byla v tomto ohledu zcela určitá, přesto se jí ani jeden správní soud nezabýval. 7. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky pochybil i tím, že se nevymezil proti formalistickému výkladu zaujatému Odvolacím finančním ředitelstvím a krajským soudem. Ty se měly omezit jen na výklad jazykový, aniž zohlednily teleologický výklad § 7 zákonného opatření. Účelem tohoto ustanovení bylo podpořit rozvoj bytové výstavby osvobozením od daně z nabytí u všech nemovitých věcí určených k bydlení jejich nabyvatele. Ostatně i podle starší zákonné úpravy předcházející zákonnému opatření nebylo rozhodné, v jakém typu stavby se bytová jednotka nachází, což potvrzovala i soudní a správní praxe. Následování čistě jazykového výkladu vede podle stěžovatelky k rozporuplnému výsledku, který popírá účel sledovaný daným ustanovením. Stěžovatelka analogicky odkazuje na závěry veřejné ochránkyně práv k osvobození bytových jednotek umístěných v rodinných domech, kterými se podle jejího názoru správní soudy zabývaly jen okrajově a nedostatečně. 8. Stěžovatelka namítá, že odepření osvobození, respektive doměření daně, představovalo odlišné zacházení, které porušilo zákaz diskriminace, jelikož nesledovalo žádný legitimní cíl. Podle jejího názoru čl. 14 Úmluvy a čl. 3 odst. 1 Listiny zapovídá rozlišovat mezi zdaněním převodu bytové jednotky v bytovém domě a ve víceúčelové stavbě. 9. Stěžovatelka namítla taktéž porušení principu právní jistoty a zákazu retroaktivity. Až do konce roku 2016, kdy byl vydán interní metodický pokyn pro orgány finanční správy, se i při postupu podle zákonného opatření účel stavby neřešil a od daně byl osvobozen převod bytové jednotky umístěné v jakémkoli typu stavby. Tento metodický pokyn praxi změnil, a to i zpětně ? byl vydán až poté, co stěžovatelka podala své daňové přiznání. Stěžovatelka tak podle svého tvrzení nemohla zdanění převodu předvídat a přizpůsobit se mu technickým řešením budovy. Stěžovatelka také spatřuje porušení principu rovnosti zbraní v tom, že správní soudy odmítly jako důkaz provést metodický pokyn finanční správy, a do jejích práv zasáhlo i opomenutí principu in dubio mitius. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, a proto je ústavní stížnost také přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)]. 12. Touto perspektivou Ústavní soud posoudil námitky obsažené