Ústavní soud III.ÚS 3216/24

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V řízení o určení neúčinnosti právního jednání vedeného jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice (ROUND STONE, s. r. o.) Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem pro uznání ze dne 7. 12. 2022 č. j. 4 ICm 640/2022-11 (KSOS 25 INS 726/2021) určil, že kupní smlouva a ujednání o započtení kupní ceny jsou vůči věřitelům dlužnice neúčinné.

K odvolání vedlejší účastnice řízení (žalované) Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 18. 4. 2023 č. j. 4 ICm 640/2022, 13 VSOL 42/2023-51 (KSOS 25 INS 726/2021) předchozí rozsudek pro uznání krajského soudu potvrdil.

Na základě dovolání vedlejší účastnice řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2024 č. j. 4 ICm 640/2022, 13 VSOL 42/2023, 29 ICdo 136/2023-96 (KSOS 25 INS 726/2021) změnil rozsudek vrchního soudu tak, že rozsudek krajského soudu se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.

Stěžovatel si je vědom, že rozsudek Nejvyššího soudu představuje kasační rozhodnutí, proti němuž není ústavní stížnost obecně přípustná. Nicméně i s odkazem na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 854/23 se domnívá, že okolnosti projednávané věci odůvodňují přípustnost ústavní stížnosti. Právní závěr Nejvyššího soudu týkající se posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a s tím souvisejících náležitostí žaloby, která má být stěžovatelem doplněna, je podle názoru stěžovatele v rozporu s občanským soudním řádem a nelze jej odstranit jinak, než zrušením rozsudku Nejvyššího soudu.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž též plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21). Řízení o ústavní stížnosti je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených. Ústavní soud není až na výjimky oprávněn zasahovat do řízení stále probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná a byly proti nim všechny opravné prostředky vyčerpány (viz např. usnesení ze dne 10. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2342/23). Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kde existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20 nebo ze dne 22. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 9/24).

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí o vydání rozsudku pro uznání tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Byť formálně je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu označeno jako měnící rozhodnutí, fakticky jde o kasační rozhodnutí, kterým se ruší předchozí vyhovující rozhodnutí soudů nižších stupňů. V důsledku tohoto rozhodnutí se věc vrací krajskému soudu, který se jí musí zabývat znovu.

Stěžovatel přípustnost ústavní stížnosti dovozuje odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 854/23. Závěry nálezu ovšem na nyní posuzovanou věc vůbec nedopadají. Judikatura Ústavního soudu sice výjimečně umožňuje napadnout kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale až po skončení řízení a pouze v případě, že jsou namítána taková pochybení týkající se řízení před Nejvyšším soudem, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. chybné posouzení včasnosti či přípustnosti dovolání k Nejvyššímu soudu). Každopádně zásadně platí, že aby mohlo být ústavní stížností napadeno kasační rozhodnutí, musí být soudní řízení skončeno, přičemž stěžovatel musí vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není. Z insolvenčního rejstříku (dostupného na https://isir.justice.cz/) se podává, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrátila krajskému soudu, který nařídil na 11. 12. 2024 jednání. Je tedy zjevné, že obecné soudy se věcí budou dále zabývat a stěžovatel může uplatňovat svoji argumentaci, dávat návrhy a reagovat na podání vedlejší účastnice řízení.

Řízení ve věci samé nebylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu skončeno. Stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a nesplnil tak podmínku přípustnosti ústavní stížnosti stanovenou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel v incidenčním řízení navrhl přerušení jednání a případné odročení nařízeného jednání do rozhodnutí Ústavního soudu, rozhodl Ústavní soud z důvodu zachování hospodárnosti a rychlosti řízení o ústavní stížnosti co nejdříve.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.