III.ÚS 3228/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3228/24 ze dne 2. 6. 2025 Posuzování nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou, se sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2024, č. j. 7 To 85/2024-3076, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2024, č. j. 3 T 7/2024-3063, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2024, č. j. 3 T 7/2024-3063, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2024, č. j. 7 To 85/2024-3076, bylo porušeno základní právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce zaručené v čl. 40 odst. 3 větě třetí Listiny základních práv a svobod. II. Tato usnesení se proto ruší. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud v tomto nálezu navazuje na svou předchozí judikaturu a vyjadřuje se k podmínkám, za kterých obecné soudy nepřiznaly obviněnému nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 2. V rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli požádal stěžovatel o přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu. Svůj návrh odůvodnil tím, že pobírá čistou mzdu ve výši 18 000 až 20 000 Kč měsíčně, hradí vyživovací povinnost ve výši 3 000 Kč měsíčně, za bydlení platí 4 000 Kč měsíčně, má dluhy převyšující částku 45 000 000 Kč, z nichž podstatná část je exekučně vymáhána a očekává, že v případě jeho odsouzení mu bude uložena povinnost k náhradě škody ve výši okolo 50 000 000 Kč. 3. Krajský soud žádost stěžovatele zamítl. Podle něj pouhá nemajetnost stěžovatele není důvodem pro to, aby za něj náklady obhajoby vzniklé v souvislosti s pácháním úmyslné trestné činnosti nesl stát. K takovému postupu by musely přistoupit další skutečnosti, které by vyloučily možnost stěžovatele v budoucnu náklady obhajoby uhradit, jako například úpadek stěžovatele či nucené přerušení jeho studia. Žádné takové mimořádné okolnosti u stěžovatele dány nejsou. Stěžovatel je zaměstnán a může být zaměstnán i s vyšším finančním ohodnocením. Navíc je souzen za možné spáchání úmyslné majetkové trestné činnosti, při níž měl dostat do finančních problémů desítky poškozených. Na takové obžalované institut bezplatné obhajoby nemíří. Případná povinnost nést své náklady obhajoby v případě odsouzení je součástí přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud zamítl. Souhlasil s krajským soudem v tom, že stěžovatel může náklady obhajoby uhradit z příjmu ze zaměstnání. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1339/23, ve kterém Ústavní soud řešil obdobný případ odsouzeného, který byl oproti stěžovateli výrazně starší, přesto u něj Ústavní soud shledal, že je schopen pracovní činností náklady obhajoby uhradit. Ani exekuce vedená proti stěžovateli nemůže odůvodnit přiznání bezplatné obhajoby. Exekucí je totiž postižena pouze část mzdy stěžovatele a je mu ponechána nezabavitelná částka, ze které stěžovatel může náklady obhajoby, byť v minimálních splátkách, hradit. Případně se stěžovatel může dohodnout se svými věřiteli, aby část finančních prostředků uvolnili na náklady obhajoby. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel podává proti shora označeným usnesením ústavní stížnost, neboť podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 6. Rekapituluje judikaturu Ústavního soudu k rozhodování obecných soudů o žádostech obviněných o bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Zdůrazňuje, že obecné soudy nesmějí pro přiznání těchto nároků vyžadovat splnění podmínek, které nemají oporu v právní úpravě či judikatuře, jako například, aby nemajetnost obviněného nebyla zaviněna jeho vlastním jednáním. Obecné soudy jsou při rozhodování o nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu povinny vyhodnotit současné finanční možnosti obviněného a při jejich nedostatečnosti i jejich potenciál do budoucna. Dostatečnost potenciálu je možné odůvodnit i tím, že je obviněný schopný pracovat, nelze tak však bez dalšího učinit v situaci, kdy jsou po něm v exekuci vymáhány vysoké finanční částky. Dluhy obviněného mají o to větší váhu v případech, ve kterých se jich obviněný nemůže ani v několikaletém časovém horizontu zbavit. Skutkově se stěžovatelově věci velmi blíží nález sp. zn. III. ÚS 3501/20. 7. Ve věci stěžovatele obecné soudy judikaturu Ústavního soudu nerespektovaly. Nezohlednily, že stěžovatel musí mít v řízení obhájce, a pokud tedy nebude schopen zaplatit jím zvolenou obhájkyni, která není ochotná dostávat zaplaceno ve splátkách okolo 2 500 Kč měsíčně, bude muset žádat o ustanovení obhájce, ke kterému nemá takovou důvěru. Dále obecné soudy sice nerozporovaly, že je stěžovatel nemajetný, nepatřičně a v rozporu s realitou mu ale uložily hradit náklady obhajoby v minimálních splátkách či se dohodnout s věřiteli. Nezohlednily dostatečně skutečnost, že po stěžovateli je exekučně vymáhána částka přes 45 000 000 Kč, a že není schopen i při teoretickém výdělku 100 000 Kč měsíčně během celého zbytku života svoje závazky splatit, natož pak náklady obhajoby. V případě odsouzení si navíc ve výkonu trestu moc nevydělá. Po propuštění z výkonu trestu mu bude 50 let se záznamem v rejstříku trestů a jeho pracovní uplatnění bude nižší. IV. Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv a jeho ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vrchní soud, podle kterého k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Námitky obsažené v ústavní stížnosti opakují argumentaci stěžovatele uplatněnou v řízení před obecnými soudy. S ní se vrchní soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Nově vznesená námitka, tedy že zvolená obhájkyně stěžovatele nechce vést obhajobu hrazenou splátkami, není relevantní. 11. V replice na vyjádření vrchního soudu stěžovatel uvedl, že pokud v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas obhájkyně vést obhajobu na základě splátkového kanceláře, reagoval tak na úvahu vrchního soudu a nejde proto o novou nepřípustnou námitku. Dále doplnil, že v mezidobí byl v projednávané trestní věci nepravomocně odsouzen k 8,5 letům trestu odnětí svobody. V případě nástupu do výkonu trestu mu výrazně poklesne příjem a vzrostou výdaje. Nepravomocně mu též byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 36 000 000 Kč. I tyto skutečnosti svědčí o důvodnosti jeho žádosti o přiznání obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu. 12. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 13. Vrchní státní zastupitelství v Praze se ve lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo, má se tedy v souladu s poučením za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). Výslovně se postavení vedlejšího účastníka vzdalo Krajské státní zastupitelství v Praze (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. VI.A Obecná východiska 15. Ústavně zaručené právo na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny; čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] je vedle presumpce neviny základní podmínkou spravedlivého trestního procesu (nález sp. zn. III. ÚS 83/96). Jeho součástí je i právo obviněného, který si pro svou nemajetnost nemůže zcela nebo zčásti sám hradit náklady obhajoby, na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, a tomu korespondující povinnost soudu rozhodnout o tom, že náklady obhajoby ponese zcela nebo zčásti stát (nález sp. zn. I. ÚS 22/10, bod 20). Právo na obhajobu je subjektivním právem, má však přímý vliv též na naplnění objektivní hodnoty spočívající ve zjištění a spravedlivém potrestání pachatele trestného činu (nález sp. zn. I. ÚS 848/16, bod 13). 16. K posuzování nároků na obhajobu bezplatnou či za