III.ÚS 323/25 – Ústavní soud

III.ÚS 323/25 ze dne 11. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A , zastoupené JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou, sídlem Veverkova 1101/1, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 27 Cdo 1573/2024-316, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023 č. j. 4 Cmo 126/2023-270 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2023 č. j. 79 Cm 186/2020-203, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti B, 2. J. V., 3. J. S., 4. R. V., a 5. J. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala po vedlejších účastnících zaplacení (po každém v různém rozsahu) společně a nerozdílně 24 865 884 Kč. Podle tvrzení stěžovatelky vedlejší účastníci 2. až 5. způsobili, že z účtu stěžovatelky bylo převedeno v období od 10. 2. 2012 do 22. 12. 2014 celkem 37 plateb ve prospěch dvou účtů Finančního úřadu pro Hlavní město Prahu. Tyto platby odešly pod variabilním symbolem 1. vedlejší účastnice a proto byly finančním úřadem započítávány na daňovou povinnost 1. vedlejší účastnice. Vedlejší účastníci namítli promlčení žalobou uplatněného nároku. Platby probíhaly v letech 2012 až 2014, žaloba byla podána v prosinci 2020. Městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 27 Cdo 1532/2017 připomněl, že v případě škody způsobené právnické osobě členem jejího statutárního orgánu počne běh subjektivní promlčecí lhůty dnem, kdy se o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, dozví nebo může dozvědět osoba, která je za právnickou osobu oprávněna podat žalobu na náhradu škody a na vzniku této škody se nepodílela. Může tak učinit také dozorčí rada. V závislosti na tom došel městský soud k závěru, že uplatněný nárok je promlčený a žalobu zamítl. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") vztah mezi stěžovatelkou a 1. vedlejší účastnicí posoudil jako vztah z bezdůvodného obohacení. Obohacenou je 1. vedlejší účastnice, nikoli její jednatelky [vedlejší účastnice 4. a 5.], které nejsou pasivně věcně legitimované. Plněním za jiného odešly z majetku stěžovatelky finanční prostředky, v její majetkové sféře došlo k újmě, za kterou by mohli být odpovědní 2. vedlejší účastník, jako osoba zajišťující její účetnictví a 3. vedlejší účastník, jako její tehdejší statutární orgán. Subjektivní promlčecí lhůta uplynula před podáním žaloby. Další úvahy o úmyslném jednání vedlejších účastníků a běžící objektivní lhůtě jsou bezvýznamné. Vrchní soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená vedlejšími účastníky nebyla v rozporu s dobrými mravy a rozsudek městského soudu potvrdil. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl. Uvedl, že stěžovatelka přehlíží, že v řízeních před obecnými soudy nebylo zjištěno, že se na vzniku (domnělé) škody podílely všechny osoby oprávněné uplatnit za stěžovatelku nárok na její náhradu. Pokud vrchní soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená stěžovatelkou je důvodná, protože subjektivní promlčecí lhůta již uplynula, aniž se zabýval plynutím objektivní lhůty, učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Skutečnost, že určité záležitosti jsou spravovány pouze jedním z vícera členů statutárního orgánu, nezbavuje zbývající členy odpovědnosti za kontrolu (tj. povinnost dohledu). Pokud zde byl tedy další člen statutárního orgánu a členové dozorčí rady stěžovatelky, kteří se na vzniku škody nepodíleli, a kteří se mohli dozvědět, že stěžovatelce vznikla škoda nejpozději v prosinci 2014, subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody, resp. bezdůvodné obohacení, ke dni podání žaloby v prosinci roku 2020 již uplynula. Za situace, že stěžovatelce nebránily v uplatnění nároku žádné závažné skutečnosti a promlčecí lhůta uplynula pouze pro její nečinnost a nikoli též s přispěním vedlejších účastníků, je podle Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí vrchního soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Námitka nepřezkoumatelnosti nemůže být samostatným dovolacím důvodem. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že rozhodnutí vrchního soudu nepřezkoumatelností ani netrpí. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá mechanickou aplikaci platného práva soudy, bez zohlednění aspektů spravedlnosti a dobrých mravů. Soudy zcela ignorovaly trestněprávní aspekty kauzy a poskytly právní ochranu trestněprávně relevantnímu jednání. Námitka promlčení je podle stěžovatelky zneužitím práva. 6. Napadená rozhodnutí jsou založená na uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Vedlejší účastníci úmyslně vyváděli finanční prostředky stěžovatelky, stěžovatelce nelze klást k tíži, že měla další členy orgánů, kteří podle nepodložených úvah soudu měli a mohli nárok včas uplatnit u soudu. Stěžovatelce nesmí být kladeno k tíži, že na jednání vedlejších účastníků nepřišla dříve. Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1532/2017. Tím, kdo byl oprávněn za stěžovatelku vymáhat příslušný nárok a nepodílel se na vzniku škody, resp. bezdůvodného obohacení, byl až předseda představenstva jmenovaný do funkce 7. 1. 2019. Až od tohoto data tedy měla běžet subjektivní promlčecí lhůta. 7. Stěžovatelka dále odkazuje na rozhodnutí týkající se zjevného úmyslu příjemce opakovaného finančního plnění. V daném případě je zjevné, že šlo ze strany vedlejších účastníků o úmyslné jednání. 8. Vedlejší účastníci i v průběhu řízení vydávali platby ve prospěch 1. vedlejší účastnice za platby na daňovou povinnost stěžovatelky. Ještě v řízení tak pokračovali ve svém trestněprávním jednání. Soudy jim nesmějí poskytnout beneficium námitky promlčení. Námitku promlčení nelze akceptovat jako projev právní jistoty, ta je v důsledku absence dobré víry na straně vedlejších účastníků korigována zásadou legitimního očekávání na straně stěžovatelky. Přiznání takovéto právní ochrany trestněprávnímu jednání je v rozporu s dobrými mravy. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 (N 25/56 SbNU 273). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje závěry soudů o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, dále s ohledem na tvrzené úmyslné jednání vedlejších účastníků namítá běh delší objektivní promlčecí lhůty a uvádí, že námitka promlčení vznesená vedlejšími účastníky je v rozporu s dobrými mravy. To vše v souvislosti s tvrzeným trestněprávním jednáním vedlejších účastníků. 12. Jde-li o počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, obecné soudy svůj závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty řádně odůvodnily. Odkázaly přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1532/2017. Na ten odkazuje i sama stěžovatelka. Do