III.ÚS 3235/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3235/23 ze dne 9. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Urválka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023 č. j. 30 Cdo 2106/2023-121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2023 č. j. 16 Co 24/2023-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. října 2022 č. j. 47 C 135/2022-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s principem rovnosti v právech podle článku 1 Listiny, dále právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle článku 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo na vlastnictví podle článku 11 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 20. 6. 2022 domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 90/2018 (dále jen "posuzované řízení"), v němž požadoval kompenzaci za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 69/2010, s tím, že celková doba trvání posuzovaného řízení od 3. 1. 2018 do 11. 5. 2022 je nepřiměřená. 3. V posuzovaném řízení podal stěžovatel stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž výsledkem bylo schválení dohody mezi ním a Českou republikou pod sp. zn. 35562/21, na jejímž základě stěžovatel obdržel dne 11. 5. 2022 kompenzaci ve výši 2 000 EUR a paušální náhradu nákladů řízení 250 EUR. Následně zahájil dne 17. 3. 2022 řízení o obnovu řízení ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 626/21 (v němž Ústavní soud rozhodoval v rámci posuzovaného řízení), přičemž Ústavní soud návrh na obnovu řízení odmítl usnesením dne 26. 4. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 8/22 jako podané osobou zjevně neoprávněnou. Citovaným plenárním usnesením Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle článku 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nyní napadeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2022 č. j. 47 C 135/2022-80, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 6. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok II). Obvodní soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice. K tomu uvedl, že k tvrzenému vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením došlo nejpozději ke dni doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 626/2021, jež bylo posledním ve věci vydaným rozhodnutím, tedy nejpozději dne 30. 4. 2021, kdy počala běžet promlčecí lhůta. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.) uplynula dne 30. 10. 2021, přičemž stěžovatel svůj nárok ve smyslu § 35 zákona č. 82/1998 Sb. u vedlejší účastnice uplatnil dne 28. 4. 2022, tedy po marném uplynutí této lhůty. Nemohlo dojít ke stavení jejího běhu podle § 35 zákona č. 82/1998 Sb. a žaloba byla podána k soudu dne 20. 6. 2022, taktéž po marném uplynutí promlčecí lhůty. Obvodní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, podle kterého měla být do délky napadeného řízení započítána taky doba, kdy bylo před Ústavním soudem rozhodováno o obnově řízení, a doba, kdy probíhalo řízení před ESLP. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2023 č. j. 16 Co 24/2023-92 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II). Městský soud zcela potvrdil skutkové i právní závěry obvodního soudu, přičemž podrobně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky a uzavřel, že tyto námitky jsou v naprostém rozporu s judikaturou, jak Nejvyššího soudu, tak především s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 1154/20 (N 37/104 SbNU 389). 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 3. 10. 2023 č. j. 30 Cdo 2106/2023-121 podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Rovněž Nejvyšší soud vycházel z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1154/20, v němž Ústavní soud uvedl, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny a § 13 zákona č. 82/1998 Sb. mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí ESLP dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Uzavřel-li však stěžovatel s Českou republikou dohodu, na jejímž základě došlo k vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů ESLP podle článku 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy, zbavil se možnosti dosáhnout obnovy řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu na základě svého případného meritorního úspěchu před ESLP, což má za následek, že předmětné řízení bylo pravomocně skončeno k 30. 4. 2021. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je projevem extrémního formalismu a zjevným projevem diskriminace, kdy soudní moc se identifikuje s veřejnou mocí, a to za účelem ochrany fiskálních zájmů státu. Podle stěžovatele je uvedené rozhodnutí navíc v extrémním rozporu zejména s nálezy sp. zn. III. ÚS 3271/20 a sp. zn. III. ÚS 847/23 (ale i dalšími), v nichž Ústavní soud konstatoval, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu je třeba hledat mnohem větší sepjetí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. 8. Naopak závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 1154/20, na který odkazují obecné soudy, označuje stěžovatel za prima facie protiústavní a domnívá se, že je tento nález projevem naprosto utilitaristického právního myšlení vyjadřujícího implicitně nevůli soudců podepsaných pod rozhodnutím vůči právu na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci. Stěžovatel dále poukazuje na závazky plynoucí z přistoupení k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 9. Stěžovatel nadto uvádí, že polemika s nálezem sp. zn. I. ÚS 1154/20 je pouze teoretická, neboť na projednávanou věc se závěry tohoto nálezu podle něj nevztahují. Stěžovatel založil uplatnění svého nároku na institutech jednoty a totožnosti skutku, kdy nárok byl uplatněn u České republiky - Ministerstva spravedlnosti a byl uspokojen Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti po 4,5 letech. Stěžovatel se domnívá, že pokud jde o stále totéž kompenzační řízení o tomtéž nároku, pak teprve poskytnutím kompenzace dojde k ukončení tohoto totožného řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupe