Ústavní soud III.ÚS 3237/22

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který měl spáchat tím, že pro jiného neoprávněně přechovával v množství větším než malém psychotropní látku (pervitin - metamfetamin), a to s úmyslem tento pervitin následně neoprávněně distribuovat dalším osobám. Podstatné dle stěžovatele je, že se osobně dobrovolně dostavil na služebnu Policie ČR tuto drogu odevzdat, avšak byl zadržen a následně usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu, konkrétně z důvodu hrozby opakování trestné činnosti, pro níž je stíhán. Ke stížnosti stěžovatele usnesení soudu prvního stupně přezkoumal i stížnostní soud a stížnost zamítl.

Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vazební soudy jsou povinny zkoumat nejen důvody naplnění některého z vazebních důvodů, ale také tzv. materiální stránku, konkrétně důvodnost trestního stíhání, a - vzhledem k fakultativnosti institutu vazby v českém právním řádu - souladnost uvažovaného omezení osobní svobody jako nejzásadnějšího zásahu do osobní svobody jednotlivce (formou uvalení vazby) se zásadami/principy vazby jako je přiměřenost, zdrženlivost, subsidiarita (ultima ratio), proporcionalita a další. Byť tedy napadené rozhodnutí (částečně také i prvostupňový soud) zkoumalo důvodnost trestního stíhání, tak jej dle stěžovatele nesprávně vyhodnotilo, přičemž zásady/principy vazby již obecnými soudy při vazebním rozhodování posuzovány nebyly, což vyplývá i ze samotných odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle § 68 odst. 1 tr. řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

Námitky stěžovatele materiálně zpochybňují důvodnost rozhodnutí o jeho vzetí do vazby, zejména pak její odůvodnění § 67 písm. c) tr. řádu. Prostřednictvím těchto opakovaných námitek, kterými se již obecné soudy řádně zabývaly, stěžovatel Ústavní soud žádá, aby napadené rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěl Ústavní soudu k závěru, že k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů v nyní projednávané věci není důvod. Oba obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly uvalení vazby ve stěžovatelově případě nezbytným a své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech, které ve svých rozhodnutích i náležitě rozvedly. Těmito skutečnostmi jsou zejména předchozí odsouzení stěžovatele za stejnou či obdobnou trestnou činnost, kdy uložené mírné výchovné tresty neměly žádoucí účinek na chování stěžovatele, nedávné propuštění z nepodmíněného trestu odnětí svobody, nákup velkého množství pervitinu krátce před zadržením za finanční prostředky získané v automatech atd. Ústavní soud proto neshledal, že by napadené usnesení krajského soudu trpělo vadami, jak tvrdí stěžovatel a že by jím bylo jakkoli zasaženo do jeho základních práv a svobod.

Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.