Ústavní soud III.ÚS 3251/25

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se vedlejší účastníci žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhali proti stěžovatelce každý zaplacení 600 EUR s příslušenstvím kvůli zpoždění letu na základě čl. 7 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91.

Obvodní soud napadeným usnesením řízení zastavil, protože vedlejší účastníci s ohledem na úhradu žalované částky vzali žalobu zpět v celém rozsahu před zahájením jednání (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků na náhradě nákladů řízení 6 553,90 Kč (výrok II). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil usnesení obvodního soudu ve výroku II tak, že správná výše náhrady nákladů řízení činí 7 501,50 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení 817 Kč (výrok II). Odvolací soud mimo jiné odůvodnil, že s ohledem na nález ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23 nejsou splněny předpoklady pro aplikaci § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), o snížené odměně advokáta, kterého se stěžovatelka dovolávala.

Podstatu stěžovatelčiny rozsáhlé ústavní stížnosti lze shrnout tak, že napadená rozhodnutí vycházejí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23, jehož ústavnost zpochybňuje; namítá, že byl vydán protiústavním postupem v rozporu s § 23 zákona o Ústavním soudu, že se nevypořádal s předchozí judikaturou a že neprovedl test proporcionality. Následně stěžovatelka rozebírá širší důsledky citovaného nálezu, přičemž tvrdí, že má disproporční dopady na letecké společnosti, přetváří náhradu nákladů řízení ve faktickou sankci, tvoří nepoměr mezi stranami a je založen na porušení presumpce poctivosti leteckých společností. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikují závěry uvedeného nálezu mechanicky bez posouzení konkrétního případu, že § 14b advokátního tarifu aplikují formalisticky a neprovedly důkaz obchodními podmínkami společnosti Click2Claim, s níž vedlejší účastníci spolupracovali při vymáhání pohledávky.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), s výjimkou výroku I usnesení obvodního soudu o zastavení řízení, proti němuž stěžovatelka nepodala odvolání. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, s výjimkou části výroku II usnesení obvodního soudu ohledně výše náhrady nákladů řízení, která byla změněna výrokem I usnesení odvolacího soudu, neboť Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo změněno (nahrazeno).

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

V projednávané věci jde o otázku nákladů řízení, a to ve zjevně bagatelní výši. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou - tím spíše nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].

Stěžovatelka takový přesah dovozuje z toho, že rozhodnutí obecných soudů mají dopad přesahující individuální zájmy stěžovatelky a dotýkají se ústavně zaručených práv širší skupiny subjektů, konkrétně všech leteckých dopravců působících na území České republiky vystupujících v soudních řízeních na straně žalovaného.

Otázkou aplikovatelnosti § 14b advokátního tarifu ve sporech o náhradu za zpožděný let mezi cestujícím jako slabší smluvní stranou a leteckým dopravcem se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23. Stěžovatelka tento nález zevrubně kritizuje a namítá jeho rozpor s nálezem ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) i navazujícími usneseními. S uvedenou (i další) argumentací se však Ústavní soud již vyčerpávajícím způsobem vypořádal právě v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23, na jehož závěry lze nyní odkázat. Ani další námitky obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal natolik přesvědčivými, aby odůvodňovaly postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu směřující ke změně právního názoru vyjádřeného v uvedeném nálezu. Na půdorysu totožné argumentace již Ústavní soud neshledal důvody pro odlišný závěr (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 2551/25 a ze dne 4. 12. 2025 sp. zn. III. ÚS 2186/25) a ani nyní k takovému postupu důvod nemá.

Nad rámec uvedeného nelze přisvědčit tvrzení, že by obecné soudy nález sp. zn. I. ÚS 3241/23 aplikovaly mechanicky, bez individuálního posouzení konkrétních okolností případu. Stěžovatelka ostatně neuvádí, v čem by se skutkový či právní rámec projednávané věci podstatně odlišoval od situace řešené v citovaném nálezu. Pokud namítá neprovedení navržených důkazů, konkrétně obchodních podmínek společnosti Click2Claim, je z hlediska právních závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 zřejmé, že tyto nemohly mít na výsledek řízení vliv, což vyplývá i z bodu 10 usnesení odvolacího soudu. Pouze pro úplnost lze k argumentaci stěžovatelky o "presumpci viny a nepoctivosti všech leteckých dopravců" dodat, že v odkazovaném nálezu nebylo stěžovatelce ani jiným dopravcům vytýkáno nekalé či účelové jednání spočívající v systematickém odpírání plnění spotřebitelům. Ústavní soud pouze vyložil, že zvolený výklad právní úpravy přispívá k předcházení takovým situacím, což bylo přesvědčivě argumentačně podloženo.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].