III.ÚS 3266/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3266/19 ze dne 25. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pitrona, zastoupeného JUDr. Františkem Štouračem, advokátem, sídlem Masarykova 413/34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2019 sp. zn. 17 Co 79/2019, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Věry Pitronové a obce Vážany nad Litavou, sídlem Vážany nad Litavou 125, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Stěžovatel současně navrhl i odklad vykonatelnosti napadeného usnesení a přednostní projednání ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, že v řízení o negatorní žalobě podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spojené s žalobou o náhradu škody, Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 5. 2. 2019 č. j. 4 C 197/2016-179 tak, že se řízení vůči žalobcům, a to Věře Pitronové a stěžovateli pro nezaplacení soudního poplatku zastavuje (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. 3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to výslovně pouze proti jeho výroku II. o náhradě nákladů řízení, podali odvolání oba žalovaní, a to 1/ spolek SVS Delta Racing Team, z. s., sídlem Dolní 61, Kobeřice u Brna (dále jen "prvý žalovaný") a 2/ spolek BIKE PARK, z. s., sídlem Potocká 58/7, Brno (dále jen "druhý žalovaný"), neboť s ním nesouhlasili. Vytkli okresnímu soudu, že měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., podle něhož účastník, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Přitom je nepochybné, že bylo-li řízení zastaveno z důvodu, že žalobci nezaplatili soudní poplatek z podané žaloby, jsou to žalobci, kteří zavinili zastavení řízení, a je proto jejich povinností nahradit mu náklady řízení. 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, usnesení okresního soudu změnil ve výroku II. tak, že žalobkyni Věře Pitronové uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení prvému žalovanému částku 6 389 Kč a druhému žalovanému částku 6 389 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení každému z obou žalovaných částku 3 376 Kč. Stěžovateli pak odvolací soud uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení prvému žalovanému částku 6 631 Kč a druhému žalovanému částku 6 631 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení každému z obou žalovaných částku 3 497 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že oba žalobci z procesního hlediska zavinili zastavení řízení a okresní soud proto nerozhodl správně, když žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou podanou dne 22. 6. 2016 domáhal spolu s dalšími žalobci vůči prvému žalovanému, aby mu soud uložil povinnost odstranit navezenou a sesunutou zeminu z pozemku v jeho vlastnictví a rovněž do budoucna zanechat a zdržet se veškeré činnosti vedoucí k sesuvu zeminy na jeho pozemku situovanému v k. ú. Vážany nad Litavou a dále zaplatit mu způsobenou škodu. Škoda měla být stěžovateli způsobena jednáním prvého žalovaného tím, že na svých pozemcích měl provádět stavbu motokrosové dráhy, kterou však řádně neprováděl a místo toho na své pozemky svážel stavební odpad z velkých staveb realizovaných ve městě Brně a okolí. Navezený odpad se poté postupně sesunul na okolní pozemky ve vlastnictví stěžovatele a dalších subjektů. Posléze došlo k přistoupení účastníka na straně prvého žalovaného, a to druhého žalovaného. Prvý žalovaný byl uznán vinným z trestného činu poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a v odsuzujícím rozsudku okresního soudu ze dne 19. 11. 2018 č. j. 1 T 115/2017-3054, který byl potvrzen odvolacím soudem, mu byl mimo jiné uložen i trest propadnutí věci, a to v rozsudku specifikovaných pozemků v katastrál. území Vážany nad Litavou a stěžovatel i ostatní poškození byli se svým nárokem odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. K porušení práva stěžovatele na soudní ochranu mělo podle jeho tvrzení dojít tím, že odvolací soud nepoužil § 150 o. s. ř. a nemoderoval náklady řízení za situace, kdy jde o velmi specifický případ, ve kterém je potřeba zohlednit okolnosti dané věci a její samotný průběh. Z prvého žalovaného se postupně stala pouze "prázdná schránka", což se ukázalo i v průběhu trestního řízení. Za tohoto stavu věci považoval stěžovatel zaplacení soudního poplatku za bezpředmětné. Navíc k jeho úhradě byl okresním soudem vyzván až po více než dvou letech probíhajícího řízení, tedy v době, kdy okresní soud svou nečinností zcela vyloučil možnost případného uspokojení stěžovatele. 7. Stěžovatel má za to, že přiznání nákladů právního zastoupení subjektu, který se vůči stěžovateli dopustil trestně postižitelného jednání, za které byl pravomocně odsouzen a subjektu s ním kooperujícím, není v souladu se základními zásadami soukromého práva. Největší exces pak stěžovatel spatřuje v postupu krajského soudu, který po obdržení odvolání obou žalovaných s těmito stěžovatele neseznámil, a upřel mu tak jeho právo se ve věci vyjádřit a uvést pro rozhodnutí zásadní skutečnosti. Takový postup je podle názoru stěžovatele přepjatě formalistický, sledující pouze použití příslušných ustanovení zákona bez jakéhokoliv zhodnocení dalších rozhodných skutečností, které by odůvodňovaly aplikaci jiných zákonných ustanovení, zmírňující nepřiměřeně tvrdé následky nastalé procesní situace, když v součtu s ostatními žalobci byla uložena povinnost k úhradě nákladů řízení v celkové výši 263 290 Kč. Stěžovatel rovněž namítal, že odvolací soud k projednání věci nenařídil jednání a bez jakékoliv interakce stěžovatele rozhodnutí okresního soudu změnil. Proto se stěžovatel domnívá, že v daném případě došlo k extrémnímu excesu obecných soudů, což mělo za následek vydání rozhodnutí v rozporu se zásadami spravedlnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účasten řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vyjádření účastníka řízení 9. Ústavní soud doručil ústavní stížnost krajskému soudu, který ve svém vyjádření ze dne 17. 12. 2019 odkázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že ve stanovené povinnosti nahradit protistraně náklady řízení nelze spatřovat nepřiměřenou tvrdost, která by významně zasáhla do poměrů stěžovatele. K námitce stěžovatele, že mělo být postupováno podle § 150 o. s. ř. krajský soud uvedl, že jak vyplývá i z judikatury, jeho použití přichází v úvahu pouze výjimečně, protože je prolomením zásady poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v občanskoprávním řízení, která je při rozhodování o náhradě nákladů řízení stěžejní a určující. Stěžovatel pomíjí skutečnost, že povinnost k náhradě nákladů řízení mu nebyla stanovena jako společná a nerozdílná s ostatními žalobci, nýbrž každému z nich samostatně, a to mnohdy v bagatelních výších. K námitce stěžovatele, že mu nebylo okresním soudem zasláno odvolání podané proti rozhodnutí okresního soudu, a tudíž se k němu nemohl vyjádřit, krajský soud konstatoval, že nemusel ke svému rozhodnutí nařizovat jednání vhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení bylo pouze rozhodnutí o nákladech řízení, a na závěru, že stěžovatel svým postupem procesně zavinil zastavení řízení se všemi důsledky z toho plynoucími, by toto případné pochybení na rozhodnutí krajského soudu nic nezměnilo. 10. Ústavní soud zaslal vyjádření krajského soudu stěžovateli na vědomí, ten žádnou repliku k tomuto vyjádření nepodal. 11. Ústavní soud doručil ústa