III.ÚS 3292/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3292/18 ze dne 20. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem, sídlem Pražská 3546/46, Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2018 č. j. 25 Co 226/2017-524 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. března 2017 č. j. 24 Nc 3710/2016-198, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a V. Ch. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 3. 2017 č. j. 24 Nc 3710/2016-198 byli nezletilí synové stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "matka") svěřeni do péče matky a stěžovateli bylo uloženo počínaje dnem 1. 6. 2016 přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 6 000 Kč měsíčně. Okresní soud vycházel z příjmů stěžovatele v aktuální výši 46 000 Kč a ze skutečnosti, že stěžovatel má další vyživovací povinnost k dceři E., na jejíž výživu měsíčně přispívá částkou 4 500 Kč, dále stěžovatel hradí měsíčně hypoteční úvěr 2 x 2 540 Kč a 2 x 1 580 Kč, úvěr na rekonstrukci bytu 2 801 Kč, úvěr za auto 5 969 Kč, pojištění vozu 1 200 Kč. Další výdaje stěžovatele představují částky 3 000 Kč za ubytování, 3 000 Kč stravné, 550 Kč jízdné, 1 034 Kč životní pojištění, 330 Kč mobilní internet, aj. V řízení bylo prokázáno, že matka pobírá výživné na dceru V. ve výši 5 500 Kč a rodičovský příspěvek 3 800 Kč, svoji vyživovací povinnost k nezletilým plní výlučně svojí osobní péčí, má nemalé náklady spojené se svým zdravotním stavem i zdravotním stavem nezletilých. Matka s nezletilými bydlí v bytě, který mají rodiče ve společném jmění manželů, stěžovatel byt neužívá, veškeré náklady spojené s bydlením hradí matka ze svého. Okresní soud s přihlédnutím k § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), považuje za odpovídající částku na výživu nezletilých 6 000 Kč pro každého z nich. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") na základě odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 č. j. 25 Co 226/2017-524 změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen přispívat počínaje dnem 1. 4. 2016 na výživu nezletilých částkou 5 000 Kč měsíčně, a dále počínaje dnem 1. 10. 2017 částkou 6 000 Kč měsíčně. Krajský soud dospěl k závěru, že zákonem stanoveným kritériím odpovídá výživné v částce 5 000 Kč měsíčně na každé z dětí od data, kdy rodiče přestali vést společnou domácnost a stěžovatel přestal na nezletilé pravidelně přispívat, tedy od 1. 4. 2016. Soud poukázal na skutečnost, že matka plní vyživovací povinnost výlučně svou osobní péčí o děti a bezprostředně pak hradí všechny jejich výdaje, její osobní péče je o to náročnější, že jde o dvojčata, a možnost přivýdělku je tak u matky prozatím zcela vyloučena. Naproti tomu krajský soud přihlédl k výhodám, které má stěžovatel v rámci svého pracovněprávního vztahu (služební telefon, proplácené cestovné do zaměstnání, příspěvky na dovolenou a další benefity v rámci fondu kulturních a sociálních potřeb apod.) oproti matce, která je závislá pouze na rodičovském příspěvku a dalších dávkách státní sociální podpory. Krajský soud přihlédl taktéž ke zdravotnímu stavu nezletilých i matky, který vyžaduje zvýšené výdaje spojené se stravováním, prevencí, nákupem léků, potravinových doplňků, vitamínů, hygienických pomůcek a vybavení, respiračních pomůcek, čističky vzduchu apod. V souvislosti s vyšším věkem nezletilých a náklady spojenými s nezbytnou lékařskou péčí dovodil krajský soud na straně nezletilých změnu poměrů, která odůvodňuje zvýšení výživného od 1. 10. 2017, kdy děti dosáhly dvou let věku, čímž narostly jejich náklady spojené se stravováním, oblečením i obutím. Nezletilým byly také postupně diagnostikovány další zdravotní obtíže, s nimiž jsou spojeny značné náklady, jako jsou výdaje na léky, potravinové doplňky a náklady spojené se zdravotní prevencí. Takto zvýšené náklady odůvodňují dle krajského soudu zvýšení výživného na 6 000 Kč měsíčně pro každé z dětí. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od počátku řízení nesouhlasil s výší matkou požadovaného a následně soudem stanoveného výživného. Stěžovatel neupírá nezletilým právo na výživné, nicméně v jeho schopnostech a možnostech je hradit nejvýše 3 000 Kč na každé dítě. Stěžovatel v řízení doložil, že jeho příjmy činí 43 217 Kč, výdaje 38 466 Kč, zůstává mu tedy částka 4 751 Kč. Stěžovatel tvrdí, že bez půjček od přátel by nebyl schopen hradit výživné, o zajištění vlastních potřeb ani nemluvě. Stěžovatel má za to, že soudy vyhodnotily finanční situaci obou rodičů v jeho neprospěch, a nesouhlasí s názorem soudu, že měl vůči své bývalé manželce nárok na vypořádací podíl, když jí ponechal nemovitost v katastrálním území K. ve výlučném vlastnictví. Stěžovatel je přesvědčen, že mnohé z položek uváděných matkou (např. autosedačky) jsou pořizovány ve značně vysokých cenách, aniž by byly vzaty v úvahu alternativy odpovídající možnostem rodičů. Stěžovatel je přesvědčen, že matka s prostředky řádně nehospodaří, a vystavuje tak nezletilé hrozbě nouze do budoucna. Stěžovatel si je vědom potřeb nezletilých včetně požadavků na zdravotní péči, poukazuje však na skutečnost, že nastavený standard v dané věci je za hranicí finančních možností obou rodičů, přičemž na této skutečnosti nic nezmění ani stanovené výživné, pakliže jej není z jakých prostředků hradit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, jejich skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikol