III.ÚS 3294/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků usnesení a rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 8. 2017 č. j. 9 C 343/2014-196 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 19 451 815,07 Kč s příslušenstvím a rovněž povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 285 134,50 Kč a státu náklady řízení ve výši 972 590 Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání a společně s jeho podáním požádala o osvobození od soudních poplatků. Usnesením obvodního soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. 9 C 343/2014-250 ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2017 č. j. 9 C 343/2014-261 nebylo stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznáno. Usnesení obvodního soudu bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 3. 2018 č. j. 35 Co 53/2018-272. Stěžovatelka usnesení obvodního soudu i městského soudu napadla ústavní stížností, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2024/18 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

V návaznosti na uvedená rozhodnutí bylo I. výrokem usnesení obvodního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 9 C 343/2014-276 řízení o odvolání stěžovatelky zastaveno, a to pro nezaplacení soudního poplatku. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že o zastavení řízení měl rozhodnout městský soud, a nikoliv obvodní soud. Stěžovatelka dále navrhla přerušení odvolacího řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2024/18.

Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 21. 8. 2018 č. j. 35 Co 255/2018-293 byl návrh stěžovatelky na přerušení odvolacího řízení zamítnut a II. výrokem byl I. výrok usnesení obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění uvedl, že vedení řízení o ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím o žádosti o osvobození od soudních poplatků není důvodem pro přerušení odvolacího řízení. Jde-li o odůvodnění II. výroku, uvedl městský soud, že byly naplněny předpoklady zastavení řízení, neboť stěžovatelka ve stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatek. Stejně tak dospěl k závěru, že obvodní soud byl příslušným pro rozhodnutí o zastavení řízení.

Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti upozorňuje, že i nyní obecným soudům vytýká nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků, a dodává, že tato ústavní stížnost odráží ústavní stížnost posuzovanou Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2024/18. V řízení vedeném pod touto spisovou značkou stěžovatelka napadla rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, zatímco nyní podanou ústavní stížností napadá rozsudek ve věci samé a rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka následně poměrně obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, zejména pak popisuje okolnosti, pro které žádala o osvobození od soudních poplatků, resp. poukazuje na nedostatky řízení před obvodním soudem, v jehož rámci bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka. Nyní napadeným rozhodnutím o zastavení odvolacího řízení, resp. jeho potvrzení městským soudem, nevytýká nic konkrétního, pouze upozorňuje na přímou souvislost této věci s ústavní stížností posuzovanou pod sp. zn. II. ÚS 2024/18. Rozsudku ve věci samé, jímž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka, stěžovatelka pouze stručně vytýká, že nebyla vyzvána k vyjádření se k žalobě, resp. že obvodní soud po provedení dokazování nemohl nikdy dojít k tomu, aby žalobě vyhověl.

Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení.

Jde-li o ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu ze dne 11. 8. 2017 č. j. 9 C 343/2014-196, je třeba konstatovat, že ústavní stížnost v tomto rozsahu není přípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní posuzované věci nelze na napadené usnesení městského soudu nahlížet jako na rozhodnutí o opravném prostředku podanému proti rozsudku obvodního soudu ve věci samé, nýbrž pouze jako na rozhodnutí o opravném prostředku podanému proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Je proto třeba vyslovit, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje.

V rozsahu napadení I. a II. výroku usnesení městského soudu ze dne 21. 8. 2018 č. j. 35 Co 255/2018-293 a I. výroku usnesení obvodního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 9 C 343/2014-276 Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je, v části, v níž je přípustná, zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

Ústavní soud v prvé řadě (s odkazem na bod 7. shora) opakuje, že předmětem přezkumu nemůže být rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 8. 2017 č. j. 9 C 343/2014-196, a to pro nevyčerpání opravných prostředků upravených zákonem. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat argumentací stěžovatelky týkající se údajných pochybení obvodního soudu předcházejících vydání rozsudku ve věci samé.

Ve zbývajícím rozsahu je předmětem ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků. K tomu Ústavní soud upozorňuje, že tato otázka nebyla předmětem nyní napadených usnesení, nýbrž usnesení posuzovaných Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 2024/18, kdy o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto již usnesením ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2024/18, a to odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost. V kontextu tohoto dřívějšího rozhodnutí se ústavní stížnost v nyní posuzované věci stala zcela bezpředmětnou, neboť v případě nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků a nezaplacení poplatku za odvolání obecné soudy nemají jinou možnost než řízení zastavit. Ani z nyní posuzované ústavní stížnosti nevyplývá žádná argumentace proti takovému postupu, sama stěžovatelka naopak vícekrát upozorňovala pouze na provázanost této věci s řízením vedeným pod sp. zn. II. ÚS 2024/18.

Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu ze dne 11. 8. 2017 č. j. 9 C 343/2014-196 byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Ke zbývající části ústavní stížnosti napadající vymezené výroky usnesení obecných soudů Ústavní soud uvádí, že postupem městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla ústavní stížnost v tomto rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti v části napadající tento rozsudek jako nepřípustné.