Ústavní soud III.ÚS 3310/22

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Praze o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 P 250/2019-328 ze dne 28. 4. 2022, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu úpravy jeho styku s nezletilou vedlejší účastnicí E. S. K. Krajský soud v Praze odvolání stěžovatele částečně vyhověl a napadený rozsudek změnil tak, že na rozdíl od dřívější úpravy, kdy si stěžovatel nezletilou vedlejší účastnici k realizaci styku přebíral v místě bydliště matky a tamtéž ji i předával zpět matce, má nově stěžovatel nezletilou vedlejší účastnici po skončení běžného i prázdninového styku předávat matce u hlavního vchodu do budovy vlakového nádraží v Chocni, tedy přibližně "na půl cesty" mezi bydlištěm stěžovatele (P.) a bydlištěm nezletilé vedlejší účastnice a její matky (K.).

Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel už nemá žádné další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

Z těchto hledisek tedy Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsudku Krajského soudu v Praze vytýká, že povinnosti spojené s přebíráním a předáváním nezletilé vedlejší účastnice na počátku styku s otcem a při jeho ukončení nerozdělil mezi oba rodiče rovnoměrně. To je podle stěžovatele v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, např. nález sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020, a došlo tím k porušení práv stěžovatele zakotvených v čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Ústavní soud na prvním místě zdůrazňuje, že v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Stěžovatel však svou argumentaci staví na východisku, že obecné soudy musí povinnosti spojené se zajišťováním styku s dětmi zcela rovnoměrně rozdělit mezi oba rodiče. S ohledem na dikci čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte však zjevně rovnoměrnost dělby povinností mezi rodiče nemůže být jediným (a ani hlavním) kritériem pro rozhodování obecných soudů v těchto typech řízení, stejně tak nebude zpravidla možné docílit ideální rovnováhy v rozdělení povinností. Úkolem obecných soudů ve věcech péče o nezletilé je totiž v maximální možné míře zohlednit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a zvolit řešení, které se s přihlédnutím zejména k nejlepšímu zájmu dítěte, ale také k ostatním relevantním faktorům, jeví jako nejvhodnější.

Ústavní soud proto plně souhlasí s přístupem Krajského soudu v Praze, který pečlivě a transparentně vyhodnotil všechny relevantní aspekty situace obou rodičů, zejména pak zájmy dotčených dětí, zohlednil vlastní návrhy rodičů a jejich představy o ideálním řešení situace, své úvahy přehledně vysvětlil a přesvědčivě zdůvodnil, jak dospěl ke svému rozhodnutí. Jak ostatně ve své ústavní stížnosti uvádí sám stěžovatel, Krajský soud v Praze mu ve svém rozhodnutí vyšel vstříc, neboť zohlednil návrh stěžovatele, byť jej mírně modifikoval (předání nezletilé vedlejší účastnice má probíhat v Chocni a nikoli ve Vysokém Mýtě), a s ohledem na situaci matky nezletilé vedlejší účastnice mu nevyhověl v plném rozsahu.

Jiné ústavně relevantní námitky nad rámec nerovnoměrného rozdělení povinností mezi rodiče, které by jasně a přesvědčivě zdůvodňovaly, proč byla napadeným rozhodnutím porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost neuvádí. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí o úpravě pravidel realizace styku stěžovatele s nezletilou vedlejší účastnicí Krajský soud v Praze vydal pouze z toho důvodu, že nedošlo k dohodě mezi rodiči o tom, jak tato pravidla upravit. Za těchto okolností je evidentní, že žádné soudní rozhodnutí nebude pro oba rodiče ideálním řešením, tím může být právě a jedině oboustranně akceptovaná a naplňovaná dohoda rodičů.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.