III.ÚS 3359/22

Dne 7. 12. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova blanketní ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení s poukazem na to, že se mu nedaří nalézt právního zástupce, a proto žádá o prodloužení lhůty k podání úplné ústavní stížnosti.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnou vadou, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 62/18, sp. zn. II. ÚS 63/18, sp. zn. II. ÚS 64/18, sp. zn. IV. ÚS 2542/18, sp. zn. I. ÚS 3825/18, sp. zn. IV. ÚS 4330/18). Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to už při podání ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Tento předpoklad je u stěžovatele evidentně naplněn. K prodloužení lhůty pro podání ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud relevantní důvod, neboť i délka lhůty pro podání ústavní stížnosti je stěžovateli dostatečně známa, přičemž nynější blanketní ústavní stížnost podal stěžovatel až poslední den této lhůty.

Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.