III.ÚS 3370/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3370/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vojtěcha Zahrádky, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2017 č. j. 7 As 236/2017-36, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017 č. j. 6 Ad 27/2013-44, rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru ze dne 1. října 2013 č. j. PPR-17912-4/ČJ-2013-990131 a rozhodnutí ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 31. května 2013 č. j. OKFK-2144-11/ČJ-2011-2500KR, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Policejního prezidia České republiky a Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 4, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 6 Ad 27/2013 se podává, že stěžovatel, příslušník Policie České republiky, byl dne 30. 6. 2011 při řízení služebního vozidla účastníkem dopravní nehody, při které došlo na předmětném vozidle ke škodě. 3. Skutek byl nejprve vyšetřován jako přestupek a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, což bylo potvrzeno i rozhodnutím o odvolání. Stěžovatel však nakonec nebyl potrestán, protože mu rozhodnutí o odvolání nebylo včas doručeno, uplynula promlčecí lhůta pro projednání přestupku a přestupkové řízení proti němu bylo dne 22. 11. 2012 z důvodu promlčení zastaveno. Poté bylo zahájeno řízení ve věci náhrady škody. 4. Rozhodnutím ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru (dále jen "služební funkcionář") ze dne 31. 5. 2013 č. j. OKFK-2144-11/ČJ-2011-2500KR (dále jen "rozhodnutí o náhradě škody") bylo podle § 95 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, rozhodnuto, že stěžovatel odpovídá za škodu na majetku České republiky v rozsahu 100 %, tj. ve výši 41 494 Kč, a je povinen ji nahradit. Služební funkcionář shledal, že stěžovatel dne 30. 6. 2011 v 10.40 hod. v Kladně při předjíždění nepřizpůsobil rychlost vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravní situaci v místě a zavinil dopravní nehodu služebního vozidla Škoda Fabia. V místě, kde je vodorovným dopravním značením usměrněno řazení vozidel do jízdních pruhů, totiž začal v jízdním pruhu určeném pro přímý směr předjíždět nezjištěné vozidlo pomalu jedoucí se zapnutými výstražnými světly, při předjíždění najel do levého jízdního pruhu určeného pro odbočování vlevo, nestihl se však včas zařadit před předjížděné vozidlo, začal intenzivně brzdit, nestihl včas zastavit, a aby zabránil střetu s vozidly před sebou, vybočil částečně do protisměru, přičemž narazil do dalšího vozidla stojícího v levém odbočovacím pruhu. Ke zranění osob nedošlo. 5. O stěžovatelově odvolání proti rozhodnutí o náhradě škody rozhodl náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování rozhodnutím ze dne 1. 10. 2013 č. j. PPR-17912-4/ČJ-2013-990131 (dále jen "rozhodnutí o odvolání"). Jím změnil část výroku, jímž byla stěžovateli stanovena lhůta k nahrazení škody, ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil. V reakci na stěžovatelovy výtky ohledně porušení presumpce neviny zdůraznil rozdíly mezi řízením ve věcech kázeňských, týkajícím se jednání, které má znaky přestupku, a řízením ve věcech služebního poměru, jehož účelem je objasnit okolnosti vzniku škody na majetku státu a určit výši škody v závislosti na rozsahu zavinění příslušníka bezpečnostního sboru. Podle rozhodnutí o odvolání v situaci, kdy si stěžovatel, podle vlastního podání vysvětlení, nebyl jistý, zda vozidlo, které hodlal předjet, stojí nebo jede, a navíc toto vozidlo používalo výstražné světelné zařízení, nemohl stěžovatel pokládat zamýšlený dopravní manévr za skutečně bezpečný, zvláště při příjezdu ke křižovatce. Ze shromážděných podkladů náměstek policejního prezidenta dovodil, že ze strany stěžovatele šlo o zaviněné porušení povinností. 6. Správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o odvolání městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud zdůraznil, že uložení povinnosti k náhradě škody není kázeňským trestem, ale důsledkem odpovědnosti za škodu podle zákona o služebním poměru. Při tomto řízení nebyla porušena presumpce neviny. V rozhodnutí o odpovědnosti za škodu pak bylo dostatečně rozebráno a prokázáno splnění všech čtyř základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu. Samotné zastavení kázeňského řízení z důvodu uplynutí lhůty pro uložení kázeňského trestu nebylo překážkou pro využití podkladů a důkazů získaných v rámci tohoto řízení v následném řízení o náhradě škody. Tyto důkazy pak byly dle názoru městského soudu dostatečným podkladem pro závěr služebního funkcionáře o naplnění všech zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou při dopravní nehodě na služebním vozidle. 7. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Podle odůvodnění rozsudku se Nejvyšší správní soud většinou námitek nemohl zabývat, protože je stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti. Ostatní námitky pak měl Nejvyšší správní soud za nedůvodné. Nejvyšší správní soud zdůraznil samostatnost řízení o náhradě škody a předchozího kázeňského řízení ve věci jednání, které má znaky přestupku. Stěžovatel proto nemohl uspět s kritikou rozhodnutí, kterými byl původně nepravomocně uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku, protože tato rozhodnutí nebyla předmětem soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud ovšem konstatoval, že v řízení o náhradě škody nic nebránilo tomu, aby dotčené orgány vycházely z podkladů shromážděných při předchozím zastaveném řízení o spáchání jednání, které má znaky přestupku. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 Listiny, aniž takto tvrzený rozpor blíže konkretizuje. Dále předestírá tyto konkrétní námitky. 9. Porušení principu in dubio pro reo a práva na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že podle jeho názoru s ním bylo v řízení o náhradě škody nakládáno jako s pachatelem přestupku. Zároveň nebylo přihlédnuto ke skutkovým tvrzením stěžovatele ohledně okolností dopravní nehody, podle kterých vozidlo nacházející se před ním, podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nepředjížděl, ale objížděl. Obviněnému z přestupku přitom dle stěžovatele stačí, aby poukázal na jinou realistickou verzi skutkového děje, jež nebyla provedeným dokazováním vyvrácena, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Stěžovatel má přitom za to, že zásada in dubio pro reo a presumpce neviny, vycházející z doktríny trestního práva, se použije i ve správním právu trestním. 10. Stěžovatel nadto nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti některých jeho námitek z důvodu, že je neuplatnil již ve správní žalobě. Námitku jiné verze skutkového děje dopravní nehody stěžovatel tvrdil až v kasační stížnosti, protože ji uplatnil již v předcházejícím řízení o přestupku, a proto legitimně očekával, že tato verze bude předmětem soudního přezkumu, i když nebyla opakovaně popsána ve správní žalobě. 11. Stěžovatel dále spatřuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces v tom, že v řízení o náhradě škody nebylo prováděno vlastní dokazování, ale byly využity pouze podklady z předcházejícího řízení o přestupku. Stěžovatel připouští, že správní orgán je oprávněn použít důkazy získané v souvisejícím správním řízení, ale protiústavnost shledává v tom, které důkazy a jakým způsobem byly využity. Konkrétně podle stěžovatele použité důkazy pocházejí z řízení o přestupku, které vykazovalo zásadní procesní nedostatky, a kvůli rozhodnutí o zastavení řízení nemohlo být přezkoumáno nezávis