III.ÚS 3380/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3380/22 ze dne 17. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Duby, zastoupeného Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, č. j. 20 Cdo 2768/2022-608, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 19 Co 28/2022-571, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2021, č. j. 65 EXE 2761/2018-514, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, pod sp. zn. 131 Ex 3514/18, a u obvodního soudu pod sp. zn. 65 EXE 2761/2018 v rozsahu částky 18 mil. Kč (výrok I), výrokem II exekuci k návrhu stěžovatele v rozsahu úroku ve výši 5 % ročně z částky 18 mil. Kč od 13. 10. 2009 do zaplacení zastavil. 3. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy návrh na zastavení exekuce odůvodňoval tím, že ve skutečnosti nikdy nebyl vyplacen úvěr ve výši 18 mil. Kč, který měl být na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi stěžovatelem a oprávněnou (společnost RENTERA CONSULTANTS CORP.) vyplacen na účet společnosti Autocentrum Duba Praha s. r. o. (dále jen "společnost Autocentrum"), a to na bankovní účet v této smlouvě o úvěru přesně definovaný (proto také nikdy nemohlo nastat prodlení se splacením úvěru). Podmínkou poskytnutí úvěru ze strany oprávněné přitom byla skutečnost, že se oprávněná stane společníkem společnosti Autocentrum Duba. K tomu také došlo na základě smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené mezi stěžovatelem a oprávněnou, která tak ve společnosti Autocentrum Duba získala 75% podíl, přičemž stěžovatel zůstal vlastníkem obchodního podílu ve výši 25 %. Ačkoliv se tedy oprávněná stala vlastníkem většinového obchodního podílu v uvedené společnosti, předmětný úvěr podle stěžovatele nebyl na dohodnutý bankovní účet společnosti nikdy poskytnut. 4. Obvodní soud však tomuto tvrzení stěžovatele v ústavní stížností napadeném usnesení nepřisvědčil a dospěl k závěru, že oprávněná listinami podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "e. ř."), konkrétně ve smyslu § 43 odst. 2 e. ř. (tedy smlouvou o úvěru a potvrzením vystaveným ze strany společnosti Autocentrum Duba) prokázala poskytnutí uvedeného úvěru a podle obvodního soudu proto nenastal důvod k zastavení exekuce v rozsahu jistiny. Důvod k částečnému zastavení exekuce obvodní soud naopak shledal ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení, neboť okamžik vzniku nároku na úroky z prodlení údajně nebyl definován dostatečně určitě. 5. K podaným odvoláním rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že odvolání manželky stěžovatele odmítl, neboť ve vztahu k její osobě bylo odvolání podáno někým, kdo k tomu není oprávněn (výrok I), výrokem II rozhodl o nákladech řízení mezi manželkou stěžovatele a oprávněnou a výrokem III usnesení obvodního soudu v jeho zamítavém výroku I potvrdil. 6. Vázán právním názorem, vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3028/2019 [rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], které Nejvyšší soud vydal v nyní posuzované věci, městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí zejména zdůraznil, že na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že oprávněná úvěr ve výši 18 000 000 Kč v souladu s úvěrovou smlouvou poskytla, a to na účet společnosti Autocentrum Duba. Stěžovatel jako povinný přitom sám poskytnutí úvěru potvrdil, když podle městského soudu pouze namítal, že na dodatku smlouvy, z něhož poskytnutí úvěru vyplývá, není jeho podpis úředně ověřen (nenamítal tedy, že by nešlo o jeho podpis). Poskytnutí úvěru pak podle městského soudu vyplývá i z daňových dokladů, jakož i ze zprávy vystavené bankou. Za těchto okolností rovněž potvrzení vystavené společnosti Autocentrum Duba o poskytnutí úvěru městský soud považoval v souladu s výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3028/2019 za věrohodné, byť oprávněná je se společností Autocentrum Duba personálně propojena a má na její fungování rozhodující vliv. Za dané situace proto nebylo podstatné tvrzení stěžovatele, že podpis na jednom z dodatků úvěrové smlouvy, v němž měla být potvrzena změna bankovního účtu společnosti Autocentrum Duba, není jeho podpisem (městský soud k tomu proto shodně s obvodním soudem nenechal provádět písmoznalecký posudek). 7. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání neformuloval žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, přičemž městský soud podle Nejvyššího soudu správně vycházel z jeho předchozího usnesení sp. zn. 20 Cdo 3028/2019. Ani podle Nejvyššího soudu není důvod vzhledem k okolnostem případu a zejména vzhledem k dalším v řízení provedeným důkazům zpochybňovat pravdivost prohlášení společnosti Autocentrum Duba o tom, že ze strany oprávněné byl úvěr skutečně poskytnut. Na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani okolnost, že bylo plněno formálně na jiné číslo účtu náležejícího jmenované společnosti, neboť takto poskytnuté prostředky nebyly ze strany společnosti Autocentrum Duba oprávněné vráceny právě z toho důvodu, že bylo formálně hrazeno na jiný účet (to v případě, pokud by Nejvyšší soud přistoupil na stěžovatelovo tvrzení, že se změnou čísla účtu nesouhlasil a že podpis na dodatku k úvěrové smlouvě, z nějž má jeho souhlas se změnou čísla účtu plynout, není jeho pravým podpisem). Společnost Autocentrum Duba v souladu s ustálenou rozhodovací praxí nevyužila toho, aby prostředky poskytnuté na nesprávné číslo účtu oprávněné vrátila a proto lze dovodit, že takovýto způsob poskytnutí úvěru akceptovala. Okolnost, že společnost Autocentrum Duba a oprávněná jsou ekonomicky propojeny, nemůže sama o sobě postačovat k závěru, že prohlášení o poskytnutí úvěru ze strany společnosti Autocentrum Duba je nepravdivé, zvláště je-li poskytnutí úvěru prokazováno dalšími důkazy. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí není dostatečné a neprovedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví považuje za opomenutý důkaz. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že prohlášení společnosti Autocentrum Duba o poskytnutí úvěru je způsobilým dokladem pro zahájení exekuce, když stěžovatel setrvává na tvrzení, že úvěr nebyl poskytnut na bankovní účet, který byl původně uveden ve smlouvě o úvěru. V této souvislosti stěžovatel odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1604/2008, z něhož má plynout, že je-li plněno na jiné číslo účtu, než bylo smluvně dohodnuto, nelze mít za to, že bylo učiněno zadost smluvním podmínkám k místu plnění závazku. Dovolání bylo podle stěžovatele přípustné už jenom pro absenci řádného odůvodnění rozhodnutí městského soudu, což samo o sobě - v souladu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu - představuje uplatnitelný dovolací důvod. Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy v jeho věci podústavní právo aplikovaly nepřípustně formalisticky. Stěžovatel současně podal návrh na odklad vykonatelnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 9. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a s