III.ÚS 339/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 339/23 ze dne 14. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Wernera Knaba, zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem, sídlem Staňkova 103/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 24 Cdo 3440/2022-157, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2022 č. j. 10 Co 226/2021-132 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 47 D 530/2014-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel (navrhovatel) se dovolával dodatečného projednání dědictví (pozůstalosti) po jeho babičce zůstavitelce Marie Hansel, zemřelé dne 17. 2. 1945 (dále jen "zůstavitelka"), kdy součástí pozůstalostního jmění měly být i nemovitosti v návrhu blíže specifikované (dále jen "předmětné nemovitosti"). 3. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") prostřednictvím notářky JUDr. Radky Novákové, jako pověřené soudní komisařky, usnesením ze dne 18. 11. 2020 č. j. 47 D 530/2014-91 návrh stěžovatele na dodatečné projednání dědictví (přesněji pozůstalosti) po zůstavitelce zamítl (výrok I.) a určil odměnu pověřené soudní komisařky částkou 544,50 Kč (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 5. 2022 č. j. 10 Co 226/2021-132 změnil usnesení okresního soudu (pověřené soudní komisařky) tak, že návrh stěžovatele na projednání dědictví zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o odměně pověřené soudní komisařky (výrok I.) a vyslovil, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud přisvědčil závěru okresního soudu, že pozůstalost nelze projednat, neboť tu není jmění, když z dostupných podkladů vyšlo najevo, že pozůstalost po smrti zůstavitelky nebyla odevzdána žádnému z přihlášených dědiců a nemovitý majetek byl konfiskačním výměrem s účinky k 22. 10. 1956 převeden z ležící pozůstalosti na stát. K tomu podotkl, že pozůstalostní řízení nebylo ukončeno vydáním odevzdací listiny a že ležící pozůstalost byla před jakýmkoliv formálním ukončením daného řízení zkonfiskována ve prospěch státu. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2023 č. j. 24 Cdo 3440/2022-157 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze parafrázoval obsah § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení o pozůstalosti se postupuje podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z. o."), podle něhož platilo, že okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví nespadal vjedno. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt, museli podat dědickou přihlášku a dědictví nabývali a stali se jeho vlastníky teprve odevzdáním dědictví. Před přijetím dědictví dědici se tedy hledělo na pozůstalost tak, jakoby ji zemřelý dosud držel (srov. § 547 o. z. o.), hovořilo se tu o ležící pozůstalosti (tzv. hereditas iacens). Nejvyšší soud vyšel z toho, že pozůstalost po zůstavitelce nebyla projednána a k faktickému převzetí předmětného podílu na předmětných nemovitostech došlo ze strany státu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to buď na základě řádně proběhnuvší konfiskace, nebo na základě protiprávního uchopení se držby státem (formou okupace). V každém případě je ovšem zřejmé, že došlo k faktickému odnětí majetku, za jehož vlastníka se do té doby považovala ležící pozůstalost zůstavitelky. Nejvyšší soud pak potvrdil závěr krajského soudu, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to i bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou. I tam, kde vlastnické právo nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu (okupací), nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů, přičemž převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné. Nejvyšší soud zdůraznil, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. I. ÚS 469/01 (N 114/28 SbNU 3; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), plyne, že proběhla-li konfiskace majetku v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již nežil, avšak byl s ohledem na úpravu ležící pozůstalosti dosud jejím fiktivním držitelem, protože přijetí dědictví pozůstalou osobou se nepodařilo prokázat (v nyní posuzované věci nebylo prokázáno ani podání dědických přihlášek, natož pak vydání odevzdací listiny), přichází v úvahu nástup nároku oprávněné osoby (výlučně) podle restitučních předpisů. Odkazoval-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287), podle kterého "určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 až 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky", pak z hledisek posuzované věci nebylo možno pustit ze zřetele skutečnost, že současným vlastníkem podílu předmětných nemovitostí je Statutární město Frýdek-Místek, nikoliv stát a nadto k zásahu do vlastnického práva předchůdkyně stěžovatele nedošlo ani v období od roku 1938 do května 1945, na níž se daný nález výslovně vztahoval. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje skutkové okolnosti provázející projednávanou věc a popisuje její skutkové i právní pozadí. V této souvislosti poukazuje rovněž na okolnosti, které nastaly v měsících následujících po smrti zůstavitelky (tj. v roce 1945), včetně toho, proč nemohla být pozůstalost projednána. Rovněž vysvětluje, z jakých důvodů postupoval opatrně či nedůsledně v rámci restitucí. Zdůrazňuje shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3943/14, podle něhož mohou být ve výjimečných případech prolomeny restituční předpisy uplatněním určovací žaloby. Cituje taktéž z odlišného stanoviska Elišky Wagnerové, ke stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493) s nímž se ztotožňuje. Následně uzavírá, že s textem napadeného usnesení Nejvyššího soudu se neztotožňuje a nesouhlasí s ním. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na projednání pozůstalosti. Předně je třeba uvést, že stěžovatel nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel se pouze snaží poukazovat na dobov