III.ÚS 3413/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3413/24 ze dne 30. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2024, č. j. 8 Tdo 682/2024-1127, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024, č. j. 10 To 103/2023-986, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2023, č. j. 20 T 11/2023-914, spojené s návrhem na zrušení § 206c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 206c trestního řádu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že od září 2022 do 16. 1. 2023 poškozené poté, co s ním ukončila partnerský vztah, v elektronické komunikaci opakovaně vyhrožoval usmrcením a ublížením na zdraví (a to i vůči rodině a přátelům), přičemž předstíral, že je osobou z prostředí organizovaného zločinu disponující zbraněmi, a do zpráv přikládal obrázky zmrzačených lidských těl a popisoval různé způsoby, jakými může on (nebo někdo z jeho údajných spolupracovníků) poškozené a jejím blízkým ublížit. Dále vyhrožoval "vystřílením" školy a uváděl, že má ve skříňce již uloženou zbraň. Tímto jednáním se snažil jednak poškozenou přimět k obnovení partnerského vztahu a dále k získání informací o jejím životě (např. s kým si píše). Dále kontaktoval poškozeného (jako osobu, s níž poškozená písemně komunikovala) a snažil se jej vulgaritami a výhružkami násilím přimět, aby již poškozenou nekontaktoval a neoznamoval celou věc policii. U poškozené se v důsledku tohoto jednání rozvinula posttraumatická stresová porucha, která ji po předpokládanou dobu léčení v řádu let omezuje v jejím sociálním, osobním a sexuálním životě. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a trestu propadnutí věci (nožů, kukly a elektroniky). Zároveň mu soud uložil zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Stěžovatel v hlavním líčení učinil prohlášení viny podle § 206c trestního řádu, které soud přijal, neboť měl za to, že z důkazů z přípravného řízení vina stěžovatele vyplývá. Stěžovatelovo prohlášení viny korespondovalo zejména s výpovědí poškozené a poškozeného, výpověďmi svědků a záznamy elektronické komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou, z níž vyplývá stupňující se verbální násilí. Následky jednání na poškozené byly potvrzeny zejména dopisem, který poškozená sepsala pro případ své smrti, a znaleckými posudky, zkoumajícími její duševní stav. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Především obsáhle poukázal na to, že stěžovatel (jakož i jeho otec, který rovněž podal ve prospěch stěžovatele odvolání) fakticky brojí proti závěrům o vině, ač mu to zákon neumožňuje. Po prohlášení viny již výrok o vině nemůže být předmětem přezkumu v odvolacím řízení. Zpochybňováním následků trestného činu a věrohodnosti poškozené pak stěžovatel paradoxně "podkopává" význam učiněného prohlášení viny, které má mimo jiné chránit poškozenou před další sekundární viktimizací. Vrchní soud provedl písemné vyjádření poškozené o dopadech trestného činu, ve kterém následky, které obhajoba zpochybňovala, podrobně a přesvědčivě popsala. Po těchto zjištěních nemohl vrchní soud dospět k závěru, že by trest, uložený pod zákonnou hranicí ve smyslu § 58 trestního zákoníku, byl přehnaně přísný. 4. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Ani on nemohl přezkoumat výrok o vině nad rámec posouzení, zda bylo prohlášení viny učiněno v souladu se zákonem. Nalézací soud práva obhajoby neporušil a prohlášení viny přijal v souladu se zákonem, neboť neměl o skutkovém stavu žádné pochybnosti. Následky trestného činu na duševním stavu poškozené byly potvrzeny znaleckými posudky a lékařskými zprávami, jejichž správnost nebyla zpochybněna ani s odstupem času. Ani Nejvyšší soud neshledal, že by uložený trest byl nepřiměřeně přísný. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že aplikace § 206c trestního řádu je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť obžalovaný nemůže posoudit způsobení kvalifikovaného následku (např. těžké újmy na zdraví). Právní kvalifikace často závisí na posouzení odborné otázky, k jejímuž posouzení nemá obžalovaný (a zpravidla ani obhájce) dostatečné vzdělání. Stěžovatel prohlásil vinu na základě důkazů z přípravného řízení, které se však posléze ukázaly být nepravdivé. 6. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 25. 12. 2024, stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, ač byly naplněny dovolací důvody. Prvním byl opomenutý důkaz, o jehož existenci stěžovatel na rozdíl od soudu nevěděl (neboť se nacházel ve vazbě). S tímto důkazem nebyli konfrontováni ani znalci. V takové situaci neměl soud přijmout stěžovatelovo prohlášení viny. K znalosti toho, že se poškozená připravuje na maturitu (a její duševní stav tak neodpovídá závěrům znalců a podané obžalobě), se soud přiznal v řízení o povolení obnovy řízení. Přijetí skutkového stavu na základě nesprávných znaleckých posudků bylo neústavním postupem. Soud se ani neměl nekriticky spoléhat na správnost znaleckých posudků, nýbrž je konfrontovat s obsahem ostatních důkazů. 7. Dále stěžovatel kritizuje, že nalézací soud některé důležité důkazy, nacházející se ve spise, neprovedl. Jako příklad uvádí komunikaci mezi stěžovatelem a poškozenou z doby, kdy měla trestná činnost vrcholit, a z jejíhož intimního tónu je zřejmé, že poškozená nemohla stěžovatele považovat za "mafiána". Tím je dále zpochybněna míra údajně způsobené újmy, zvláště s přihlédnutím k okolnosti, že její otec je významným znalcem v oboru psychiatrie a znalci v dané věci přiznali, že mohli vycházet jen z jejích subjektivních tvrzení. Její důvěryhodnost zpochybňuje i fakt, že ve škole rozhlásila, že jí zemřela matka, ač to nebyla pravda. Vzhledem k tomu, že soudy ani poškozenou nevyslechly, nemohly si o věrohodnosti jejích tvrzení učinit vlastní představu. To bylo v dané věci klíčové nejen pro kontext, v němž mělo dojít k trestné činnosti, ale i specifickým atributům uměleckého prostředí, ve kterém se stěžovatel i poškozená pohybovali. Další specifickou okolností byl vztah stěžovatele a otce poškozené (psychiatra), potenciálně zasahujícího do trestního řízení. V takové situaci nemohly soudy přijmout závěr, že došlo k těžké újmě na zdraví (nota bene pouze jako prognóze). Dále stěžovatel poukazuje na nedostatky znaleckého posudku. I z jejich popisu újmy poškozené vyplývá, že nešlo o těžkou újmu na zdraví. Závěr soudů neodpovídá ani právním předpisům upravujícím klasifikaci újmy na zdraví. 8. Dále stěžovatel velmi obsáhle popisuje specifické znaky prostředí, v němž se skutek odehrál, a které souvisí s naplněním subjektivní stránky daného trestného činu. Soudy podle stěžovatele nevzaly v potaz, že atmosféra uměleckých škol se odlišuje od ostatních středních škol. Stěžovatel poukazuje na způsoby vlastní prezentace a požadavky na komunikaci studentů těchto škol. V kontextu tohoto prostředí si musela poškozená být vědoma toho, že stěžovatelovo jednání je mystifikací a nemohla jej brát jakkoliv vážně. Sama se na této mystifikaci částečně podílela. Kvalifikace stěžovatelova jednání provedená soudy je extrémní dezinterpretací stěžovatelova způsobu komunikace, který je třeba vnímat odlišně od většinové populace. Ostatně relevantní je i elektronická forma komunikace, v níž mají lidé tendenci ztrácet zábrany, aniž by měli úmysl svá slova naplnit skutky