III.ÚS 3424/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3424/25 ze dne 23. 4. 2026 Nedůvodné odkázání zvlášť zranitelné oběti s částí adhezního nároku na občanskoprávní řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2025 č. j. 67 To 19/2025-290 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 14 T 144/2023-238 v rozsahu výroků, jimiž se stěžovatelka podle § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odkazuje se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2025 č. j. 67 To 19/2025-290 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 14 T 144/2023-238 byla v rozsahu výroků, jimž se stěžovatelka podle § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odkazuje se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se v uvedeném rozsahu ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že obviněný byl shledán vinným ze zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Obětí tohoto trestného činu byla stěžovatelka. Ta se v adhezním řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy, kterou jí soudy přiznaly pouze zčásti. Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti těm výrokům (resp. jejich částem) rozhodnutí trestních soudů, jimiž byla stěžovatelka se zbytkem svého adhezního nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Pro plné pochopení věci je však nutno ve stručnosti popsat také průběh řízení a obsah rozhodnutí vydaných před i po přijetí napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu. 4. Obvodní soud prvním rozsudkem ze dne 29. 2. 2024 č. j. 14 T 144/2023-182 obviněného zprostil obžaloby, protože neměl za prokázané, že se skutek, pro který byl obžalován, stal. Tento skutek měl spočívat - stručně řečeno - v tom, že tehdy devatenáctiletý obviněný donutil tehdy patnáctiletou stěžovatelku k pohlavnímu styku i přes její verbální nesouhlas (vyjádřen slovy "ne, já nechci"), zneužívaje jejího stavu bezbrannosti, který si navodila požitím kombinace několika typů omamných a psychotropních látek (extáze, ketamin, oxykodon). 5. Městský soud svým prvním usnesením ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. 68 To 150/2024 prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí z důvodu procesních pochybení. 6. Obvodní soud napadeným - v pořadí druhým - rozsudkem stěžovatele shledal vinným ze spáchání zločinu znásilnění, jak byl popsán výše, za který mu uložil trest odnětí svobody ve výměře dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dva a půl roku. Současně mu uložil, aby stěžovatelce coby poškozené uhradil nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč; se zbytkem adhezního nároku stěžovatelku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok o vině obviněného odůvodnil tím, že ačkoli stěžovatelka byla pod vlivem několika drog, jejichž účinek nelze přesně určit, měla zachovalou schopnost zapamatovat si a v základních rysech popsat skutkový děj a okolnosti, za nichž došlo ke znásilnění. Znalkyně u stěžovatelky nezjistily důvody k podání účelové výpovědi. Současně znalkyně dospěly k závěru, že u stěžovatelky došlo ke zhoršení dříve existujících úzkostných a depresivních příznaků, sociálnímu stažení, přechodnému zhoršení studijního prospěchu a fungování ve škole, narušení osobnostního a emočního vývoje, narušení pocitu bezpečí a emoční nepohodě. Stěžovatelce byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Stěžovatelčina výpověď byla podle soudu podpořena také výpověďmi jejích kamarádů. Obvodní soud naopak odmítl jako nevěrohodná tvrzení obviněného, že se stěžovatelkou měl dobrovolný romantický pohlavní styk, kterého se stěžovatelka aktivně a bez nátlaku účastnila, pročež své trestní stíhání nechápe a byl kvůli tomu nucen vyhledat pomoc v organizaci Bílý kruh bezpečí. Jde-li o výrok o trestu, soud přihlédl k tomu, že obviněný nemohl s ohledem na okolnosti věci vědět, že stěžovatelka není zletilá; stěžovatelka se chovala lehkovážně a navzdory poměrně závažným následkům u ní potíže postupně odeznívají; obviněný neměl záznam v rejstříku trestů ani v evidenci přestupků, vedl řádný život a studoval vysokou školu; od spáchání trestného činu navíc uplynula již delší doba. S ohledem na to soud dospěl k závěru, že postačí uložení nižšího podmíněného trestu odnětí svobody. Jde-li o výrok o náhradě nemajetkové újmy, soud ve stručnosti poznamenal, že stěžovatelkou požadovanou částku 200 000 Kč považuje za nepřiměřeně vysokou, neboť "nelze přehlédnout ...., že poškozená k vytvoření podmínek, které umožnily spáchání trestného činu, sama přispěla svým chováním. Její psychické problémy také postupně odeznívají, jednání (obviněného - pozn.) proto nelze přisuzovat žádné fatální následky. Aktuálně je poškozená v životě funkční, dokončuje studium střední školy, zlepšily se její vztahy s rodiči, pomáhá jí psychoterapie, kterou podstupuje. Soud proto požadovanou náhradu nemateriální újmy poškozené přiměřeně snížil, a to na 1/10 jí uplatněného nároku." 7. Městský soud napadeným - v pořadí druhým - usnesením zamítl všechna odvolání. Měl za to, že vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností. Ve stručnosti zopakoval skutkové a právní závěry prvostupňového soudu, s nimiž se ztotožnil, a v podrobnostech na ně odkázal. Uložený trest považoval za přiměřený. Jde-li o adhezní nároky, soud měl za to, že jednání obviněného sice významně zasáhlo do přirozených práv stěžovatelky, avšak nebylo prokázáno, jakou konkrétní měrou se promítlo do dalšího rozvoje její posttraumatické stresové poruchy; stěžovatelka totiž trpěla psychickými obtížemi i před spácháním trestného činu. Přiznanou částku proto považoval za přiměřenou. 8. Posledně uvedená rozhodnutí obvodního a městského soudu stěžovatelka napadla svou první ústavní stížností. Ústavní soud ji ale usnesením ze dne 8. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1718/25 odmítl pro nepřípustnost, konkrétně pro předčasnost, protože zjistil, že obviněný v mezidobí podal dovolání, o němž ještě nebylo rozhodnuto. 9. Nejvyšší soud posléze - ústavní stížností nenapadeným - usnesením ze dne 18. 9. 2025 sp. zn. 4 Tdo 773/2025 odmítl dovolání obviněného proti výroku o vině a trestu. II. Obsah ústavní stížnosti 10. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy měla postavení zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Soudy (zejména prvostupňový soud, jehož rozhodnutí bylo následně potvrzeno odvolacím soudem) na jedné straně postavily svá rozhodnutí o vině obviněného na tom, že jeho jednání způsobilo stěžovatelce celou řadu závažných psychických obtíží, avšak na druhé straně při rozhodování o adhezním nároku vyšly z toho, že její psychické problémy postupně odeznívají, pročež jednání obviněného "nelze přisuzovat žádné fatální následky". Soudy navíc výši přiznaného zadostiučinění odůvodňovaly tím, že stěžovatelka sama přispěla požitím drog k vytvořením podmínek, které umožnily spáchání trestného činu. Stěžovatelka má proto za to, že napadená rozhodnutí jsou nelogická, bagatelizují dopady trestného činu na její život a přenášejí na ni odpovědnost za utrpěnou újmu. Přiznané zadostiučinění ve výši 20 000 Kč neodráží skutečný rozsah utrpení, které stěžovatelce jednání obviněného způsobilo, a nereflektuje skutečnost, že znásilnění je nejzávažnějším trestným činem proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. S ohledem na to, že stěžovatelka byla zvlášť zranitelnou obětí, by v navazujícím občanskoprávním řízení mohlo dojít k její další viktimizaci, jež by prohloubila újmu prim