III.ÚS 3442/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3442/21 ze dne 27. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem, sídlem Sudoměřská 185/10, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 5 Tdo 467/2021-8518, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2020 sp. zn. 6 To 57/2020 a ze dne 6. února 2020 č. j. 6 To 4/2019-8027, a rozsudkům Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. května 2020 sp. zn. 61 T 8/2018 a ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 61 T 8/2018-7793, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 5. 2020 uznán vinným přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, za což mu byl společně se sbíhajícími se trestnými činy poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku [za něž byl odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 2. 2020 č. j. 6 To 4/2019-8027] uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců. Stěžovateli byl též uložen peněžitý trest ve výměře 140 denních sazeb po 1.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest stěžovatel ve stanovené lhůtě nevykonal, byl mu uložen náhradní trest odnětí svobody v délce sedmi měsíců. Stěžovatel se měl trestné činnosti společně s dalšími spoluobviněnými dopustit tak, že ve čtyřech útocích za finanční odměnu celkově v řádu statisíců Kč pomáhal soukromým subjektům získat, resp. čerpat dotaci, a to tak, že zpracovával, korigoval a kontroloval veškerou dokumentaci, která je pro získání, resp. čerpání dotace nutná. Stěžovatel takto činil, přestože byl zaměstnán jako vedoucí oddělení kontroly a plateb Úřadu regionální rady, Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava, v rámci Regionálního operačního programu Střední Morava (dále jen "úřad"), čímž zneužil svého postavení, zkušeností a informací nabytých ve své funkci. 3. Stěžovatel, jakož i další spoluobvinění a státní zástupce, napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, na (mimo jiné) jeho základě vrchní soud částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu stěžovatele a H. S., kdy stěžovateli uložil trest odnětí svobody ve stejné výši jako krajský soud a dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 125 denních sazeb po 2.000 Kč, tedy v celkové výši 250.000 Kč. 4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť argumentace použitá v dovolání byla toliko opakováním obhajoby uplatňované po celou dobu trestního řízení. 5. Stěžovatel namítá, že byl v průběhu trestního řízení opakovaně zkrácen na svých základních právech, neboť soudy se nevypořádaly se vším, co vyšlo najevo. Soudy dále nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), čímž došlo k excesu dosahujícímu intenzity libovůle soudního rozhodování a k nerespektování principu legitimního očekávání, porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí a porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. 6. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení před soudy nebyly brány v potaz jeho výpovědi ani výpovědi svědků, nebyl přizván nikdo, kdo by rozuměl průběhu dotačního řízení. Stěžovatel trvá na stanovisku, že toliko pomáhal se zpracováním dokumentace, avšak neměl žádný vliv na schvalování dotací. 7. Stěžovatel se následně vyjadřuje ke konkrétním pasážím uvedeným v napadených rozhodnutích. Takto kupříkladu uvádí, že z výpovědí pracovníků úřadu bylo prokázáno, že dodávané podklady byly naprosto standardní, v souladu s metodikou volně dostupnou na internetu. Všechny informace, které stěžovatel soukromým subjektům poskytoval, byly tedy veřejně dostupné na internetu. Interní informace, které stěžovatel sděloval, nebyly tajné a byly oznamovány na vyžádání telefonicky či e-mailem. 8. Stěžovatel dále zejména namítá, že se na žádné přímé kontrole plnění podmínek pro čerpání dotací nepodílel, neboť to bylo v kompetenci projektových manažerů. Stěžovatel připouští, že některé dokumenty sám kontrasignoval, nicméně zdůrazňuje, že neměl možnost výsledek řízení jakkoliv zvrátit. Podpis stěžovatele byl tedy pouze formalitou. Stěžovatel se vymezuje vůči tvrzení státního zástupce, že jednal v rozporu s povinnostmi úředníka podle § 16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž se měl stěžovatel mimo jiné zdržet všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování a zdržet se jednání, které by mohlo ohrozit důvěryhodnost úřadu. Stěžovatel k tomuto uvádí, že jeho činností byl naopak hájen zájem úřadu, neboť zájmem stěžovatele bylo bezproblémové čerpání dotací. Stěžovatel se dále neztotožňuje s právními závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, že jeho jednání bylo v rozporu s veřejným (obecným) zájmem, a tudíž je toho názoru, že ani nemohlo dojít k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu, zejména pak jeho objektivní stránky. Stěžovatel opět zdůrazňuje, že na průběh dotačního řízení neměl žádný vliv, tudíž dotační řízení probíhalo nestranně a řádně. 9. Stěžovatel uzavírá, že soudy hodnotily svévolně důkazy provedené v trestním řízení, když zejména nerozumí problematice dotačního řízení. Stěžovatel uvádí, že takový postup je v rozporu s rozsudkem ESLP ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12. Vrchní soud ve veřejném zasedání, jehož výsledkem byl rozsudek č. j. 6 To 4/2019-8027, žádné důkazy neprovedl, a nemohl se tedy dovolávat nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo, kterou aplikoval krajský soud v rozsudku č. j. 61 T 8/2018-7793, když stěžovatele zprostil některých bodů obžaloby. 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele je opakováním jeho obhajoby, kterou uplatňoval setrvale po celé trestní řízení a která byla beze zbytku vypořádána obecnými soudy. Stěžovatel bagatelizuje své jednání, kterého se dopouštěl v pozici vedoucího konkrétního oddělení úřadu a uvádí, že posuzování dotační dokumentace měli v pravomoci projektoví manažeři, nikoliv on sám. Pomíjí tedy skutkové okolnosti, které byly v řízení před krajským soudem prokázány a jež nepřísluší Ústavnímu soudu znovu hodnotit. Stěžovatel sice skutečně nebyl nadán rozhodovací pravomocí, nicméně jeho činnost spočívala ve spolupůsobení při přípravných a pomocných pracích, které souvisely s obstaráváním věcí veřejného zájmu. Nadto projektoví manažeři byli přímými podřízenými stěžovatele, nelze tedy způsobem, jakým to činí stěžovatel, bagatelizovat svou roli v úřadu. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá pouze toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při