III.ÚS 346/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 346/06 ze dne 19. 12. 2007 N 229/47 SbNU 995 Možný zásah do práva na ochranu cti a dobré pověsti výkonem práva petičního   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 346/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 30 Cdo 1623/2005-165, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005 č. j. 1 Co 173/2004-145 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2004 č. j. 11 C 49/2003-119, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti proti zásahu do jeho osobnostních práv vyvolanému obsahem petice. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 30 Cdo 1623/2005-165, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005 č. j. 1 Co 173/2004-145 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2004 č. j. 11 C 49/2003-119 se zrušují. Odůvodnění V ústavní stížnosti, vycházející z § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek a na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z vyžádaného procesního spisu se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal, aby bylo určeno, že žalovaní (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci, jmenovitě V. B., R. H., Z. J., M. K. a S. M.) "uvedením nepravdivých skutečností" (v žalobě konkretizovaných), které uveřejnili v petici v měsíci květnu 2003, rozeslané do všech domácností v Nové Peci, neoprávněně zasáhli do práva žalobce na ochranu osobnosti podle § 11 občanského zákoníku, v důsledku čehož "došlo ze strany veřejnosti" ke ztrátě důvěry v jeho osobu a odvolání z funkce starosty obce Nová Pec. Podle žaloby měl soud vedlejším účastníkům rovněž uložit povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku 779 000 Kč a v "místním plátku" Život pod Plechým zveřejnit adekvátní omluvu. Soud prvního stupně žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků, že "uvedená petice byla sestavena", "byla mezi občany obce Nová Pec rozšířena", "někteří občané, a to v uváděném počtu, petici podepsali" a "žalobce byl z funkce starosty zastupitelstvem obce odvolán", přičemž důvodem odvolání stěžovatele z této funkce "byla petice a důvody v ní uvedené". Uzavřel však, že "není na soudu hodnotit činnost jak městského zastupitelstva, rady či samotného žalobce ve vztahu k výkonu jeho funkce, a tudíž i činit důkazy, které by směřovaly k posouzení, zda výtky v petici uvedené a adresované obecnímu úřadu jsou či nejsou opodstatněné". Odvolací soud toto rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Konstatoval, že při přezkoumávání napadeného rozsudku vycházel ze "skutkových zjištění soudu prvního stupně, z jím provedených důkazů a sdílí jeho závěr, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku". Coby zásadní pak soud vyslovil, že "důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv stěžovatele je okolnost, že k zásahu došlo v rámci výkonu zákonem stanoveného práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti". Jestliže vedlejší účastníci jakožto členové petičního výboru "sestavili petici, opatřili podpisy občanů pod ni a doručili ji příslušnému orgánu, jednalo se o výkon práva petičního" ve smyslu čl. 18 Listiny a § 1 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, což podle jeho názoru "vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv" stěžovatele. Odvolací soud současně uvedl, že byly-li "v petici vyjádřeny názory, pokud jde o věci veřejné, jednalo se o hodnotící soudy, u nichž důkaz pravdy nepřichází v úvahu, takže nelze přisvědčit námitce žalobce uplatněné v odvolání, že dokazování v řízení před soudem prvního stupně mělo být zaměřeno na pravdivost údajů uvedených v petici". O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že je jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že důvody přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. splněny nejsou. Dovolací soud sice uznal, že "petiční právo je ... ústavně zaručeno a uplatněno po právu jen za předpokladu, že (neoprávněně) nezasahuje do jiných základních práv", respektive že "je-li petiční právo zneužito, jde o neoprávněný zásah do osobnosti druhého", vyslovil se však zároveň, že v řízení "fakticky nebylo kvalifikovaně prokazováno a ani také následně prokázáno, že by žalovaní z mezí výkonu petičního práva vykročili". V ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh soudního řízení, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobil je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel, tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou takto předznačených rovinách dovozoval, že jimi došlo k porušení ústavněprávních zásad spravedlivého procesu, ochrany lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, jakož i ochrany vlastnictví. Stěžovatel kritizuje obecnými soudy podaný výklad rozhodných institutů (především petičního práva a osobnostních práv) a jejich vzájemného vztahu. Obsahové těžiště stěžovatelovy oponentury spočívá v námitkách, že 1. soud prvního stupně s nevýstižným poukazem na "nepovolanost soudu k hodnocení práce starosty" důkazní návrhy směřující k doložení vybočení z výkonu petičního práva zamítl, 2. odvolací soud toto rozhodnutí, vycházeje ze "skutkových zjištění soudu prvního stupně", potvrdil, poukazuje na okolnosti vylučující protiprávnost (petiční právo), a konečně 3. dovolací soud takto neúplně zjištěný skutkový stav použil k tomu, aby se vyhnul věcnému projednání dovolání. Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná. Soud prvního stupně konstatoval, že "vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl, a to v souladu s předmětem sporu žaloby na ochranu osobnosti a učinivších právních závěrů vzhledem k uplatňovanému nároku a v daném případě též v souladu s právy jiných občanů zaručených Listinou základních práv a svobod, jímž je podle čl. 18 i petiční právo". Odvolací soud položil důraz na to, že v petici byly vyjádřeny hodnotící soudy, u nichž důkaz pravdy nepřichází v úvahu, takže soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl žalobcem navržené důkazy. Dovolací soud se pak vyjádřil v tom smyslu, že "rozhodnutí bylo zbudováno především na úvaze, že vykročení z mezí petičního práva nebylo v řízení prokázáno". Obecné soudy shodně uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou. Z vedlejších účastníků se vyjádřili V. B. a S. M. a vyznění jejich podání je příznivé závěrům, jež přijaly obecné soudy. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Jelik