III.ÚS 3466/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3466/24 ze dne 3. 2. 2026 Neposouzení přípustnosti právní otázky považované nesprávně za otázku skutkovou Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Industrial Machine Service, s. r. o., se sídlem Brníčko 1564, Uničov, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, se sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024, č. j. 23 Cdo 3349/2023-1714, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2023, č. j. 4 Cmo 138/2022-1640 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. srpna 2022, č. j. 19 Cm 179/2013-1549, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024, č. j. 23 Cdo 3349/2023-1714, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci 1. Skutkově mimořádně komplikovaný spor mezi stěžovatelkou a společností Centrum výzkumu Řež, s. r. o. (dále jen "objednatelka"), začal před obecnými soudy v říjnu 2013. Jeho podstatou jsou nároky stran ze smlouvy o dílo (dále jen jako "smlouva o dílo"). V ní se stěžovatelka zavázala zhotovit pro objednatelku unikátní svařované konstrukce pro konkrétní zakázku jaderného zařízení v zahraničí (dále také označena jako "projekt JHR"), a objednatelka se zavázala zaplatit jí za to sjednanou částku (více než 62 mil. Kč). Zhotovování díla bylo závislé na dodání výrobní dokumentace, kde měl být vymezen předmět díla. Dokumentace měla být postupně předávána objednatelkou zhotovitelce (stěžovatelka). Za tímto účelem si strany ve smlouvě ujednaly způsob a termíny protokolárního předávání dokumentace. Objednatelka zaplatila stěžovatelce část ceny za dílo (25 mil. Kč); první část dokumentace nezbytné k započetí zhotovování první etapy díla měla dodat v termínu sjednanému ve smlouvě. K tomu však nedošlo a objednatelka se ocitla v prodlení přesahujícím dva roky, následně odstoupila od smlouvy a odmítla dílo převzít. Stěžovatelka považovala odstoupení za neplatné, zaslala vedlejší účastnici vyúčtování nákladů spojených se zhotovováním díla (náklady na zaměstnance, nákup strojů, uzpůsobování výrobních hal apod.) ve výši přesahující 39 mil. Kč. V tomto období započaly vzájemné spory, jejichž anabáze pokračovala podáním žaloby a po více než deseti letech řízení před obecnými soudy vyústila v podání nyní posuzované ústavní stížnosti. 2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno v říjnu 2013 žalobou objednatelky podanou ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), v níž se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 25 mil. Kč, kterou jí po uzavření smlouvy o dílo zaplatila; vrácení částky žádala z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka uplatnila námitku započtení odpovídající výši žalované částky, jejímž cílem bylo mimo jiné dosáhnout částečné kompenzace nákladů vynaložených na přípravu a realizaci díla. S ohledem na časové souvislosti je vhodné uvést, že právní posouzení věci se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), a zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Stěžejním aspektem celé věci je, že stěžovatelka v rámci kompenzační námitky uplatnila dvě kategorie vynaložených nákladů: 1. hodnotu plnění poskytnutou žalobci (včetně víceprací na dílo markantně vyšší kvality) a 2. náklady na mzdy zaměstnanců, kteří byly připraveni začít realizovat dílo, avšak nemohli tak učinit, protože objednatelka byla v prodlení (dále jen "marně vynaložené mzdové náklady"). Kromě toho uplatňovala stěžovatelka rovněž nárok na kompenzaci ušlého zisku. Z hlediska ústavního přezkumu, je relevantní právě položka uvedená pod bodem 2, tedy zda je námitka započtení po právu ve vztahu k marně vynaloženým mzdovým nákladům, případně rovněž ve vztahu k ušlému zisku spočívajícího v tom, že zaměstnanci "blokovaní" pro zakázku objednatelky nemohli vykonávat práci pro stěžovatelku a generovat tím pro ni zisk. Shrnutí dalšího průběhu řízení před obecnými soudy, se tedy bude soustředit především na tyto otázky. 3. Krajský soud ve věci rozhodoval celkem třikrát. Poprvé v únoru 2016, kdy žalobu objednatelky (v řízení před obecnými soudy v pozici žalobkyně) v celém rozsahu zamítnul. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") na počátku roku 2017 tento rozsudek k odvolání objednatelky zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v pořadí druhým rozsudkem žalobu v březnu 2020 opět v celém rozsahu zamítnul. Vrchní soud následně v září 2020 rozsudek krajského soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud - vázán právním názorem vrchního soudu - tentokrát posoudil žalobu jako částečně důvodnou a uložil stěžovatelce coby žalované, zaplatit objednatelce (žalobkyni) částku přesahující 11 mil. Kč spolu s úrokem z prodlení. Ve zbytku žalobu zamítnul. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nepřiznává. Samostatným usnesením rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice. Proti rozsudku podaly obě strany odvolání. 4. Vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně v dubnu 2023 částečně potvrdil, v části týkající se povinnosti zaplatit vedlejší účastnici příslušenství v určeném časovém období jej změnil tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se jako objednatelka skutečně dostala do prodlení s dodáním výrobní dokumentace. Náklady na mzdy zaměstnanců vynaložené žalovanou (nyní stěžovatelkou) coby zhotovitelkou, by však mohly být skutečnou škodou pouze při splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. V této souvislosti se vrchní soud ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že "o marné mzdové náklady by se mohlo jednat za předpokladu, pokud by žalovaný převzal závazek, že od konkrétního data v souvislosti s povinností žalobce dodat výrobní dokumentaci zajistí zaměstnance co do počtu a kvalifikace spojený zároveň se závazkem, že tyto zaměstnanci bude mít nepřetržitě k dispozici a nebude jim zadávat jinou práci mimo projekt JHR." Za správný považoval rovněž závěr krajského soudu o absenci příčinné souvislosti mezi vznikem mzdových nákladů s porušením povinnosti žalobkyně (objednatelky), neboť zařazení zaměstnanců do projektu bylo dáno úvahou žalované (stěžovatelky) bez ohledu na skutečnou potřebu. 5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, a v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení, napadla žalovaná (nyní stěžovatelka) dovoláním. V dovolání formulovala devět "dovolacích důvodů". Pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti je podstatný okruh dovolacích námitek vztahujících se k marně vynaloženým mzdovým nákladům a sekundárně i ušlému zisku. Dovolací soud je v napadeném usnesení označuje písm. a) a c). Stěžovatelka namítala především, že vrchní soud se nijak nevypořádal s její odvolací námitkou, že krajský soud opřel zamítnutí žaloby o předpoklad pro vznik povinnosti k náhradě škody, který nemá oporu v zákoně (povinnost smluvně převzít závazek nepřetržité rezervace), a není ani jasné, jak k uvedenému závěru dospěl za použití odkazované judikatury. Kromě toho vytýká vrchnímu soudu, že se nezabýval tím, že "marnost" vynaložených mzdových nákladů nebyla zapříčiněna jen prodlením, ale také dalšími okolnostmi na straně objednatelky. Také se vrchní soud nevypořádal s judikaturou, kterou použil krajský soud, resp. s její interpretací předkládanou stěžovatelkou. Proto v dovolání stěžovatelka uvádí, že se nemůže konkrétněji vymezit proti rozhodnutí vrchního soudu, pokud neví, proč dospěl k právnímu hodnocení, k němuž dospěl (s. 5 dovolání). 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, zčásti pro vady (nevymezení předpokladů přípustnosti), z větší části však pro nepřípustnost. Ve vztahu k výše formulovaným námitkám, jež jsou z hlediska ústavního přezkumu podstatné [dovolací soud je označuje písm. a) a c)], posoudil Nevyšší soud dovolání jako nepřípustné. K věci uvádí pouze, že stěžovatelka (dovolatelka) ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů ohledně smluvních ujednání účastnic o skutečném účelu vynakládání mzdových výdajů. Takové námitky však podle soudu neodpovídají kritériím podle § 237 občanského soudního řádu, a nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání. Proto dovolací soud neposuzoval ani námitku stěžovatelky že "marnou rezervací" pracovních sil vyhrazených pro zhotovování sjednaného díla, vznikla stěžovatelce rovněž škoda v podobě ušlého zisku. Ostatní odůvodnění vztahující se k dovolacím důvodům pod písm. a) a c) spočívá ve shrnutí závěrů předchozí judikatury dovolacího soudu. 7. V pořadí třetí rozsudek krajského soudu ze srpna 2022, druhý rozsudek