III.ÚS 3475/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3475/19 ze dne 30. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. obce Dobročovice, sídlem Dobročovice 38, 2. městyse Škvorec, sídlem Masarykovo náměstí 122, Škvorec, 3. obce Květnice, sídlem K Dobročovicům 35, Květnice, a 4. města Úvaly, sídlem Pražská 276, Úvaly, zastoupených Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 22 Cdo 1525/2019-264, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2018 č. j. 27 Co 56/2018-226 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. října 2017 č. j. 4 C 222/2016-116, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti ENERGIE AG BOHEMIA s. r. o., sídlem, Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, 2) obchodní společnosti Vodohospodářské společnosti Vrchlice - Maleč a. s., sídlem Ku Ptáku 387, Kutná Hora, 3) obce Tuklaty, sídlem Ke Školce 158, Tuklaty, 4) obce Břežany II, sídlem Břežany II 32, a 5) obce Rostoklaty, sídlem Rostoklaty 32, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelé uzavřely dne 10. 11. 1999 s vedlejší účastnicí 2) smlouvu o sdružení, jejíž podstatou bylo vybudování vodovodů ve sdružených obcích (dále jen "smlouva"). Po dokončení výstavby nemovitostí specifikovaných v I. výroku ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "nemovitosti"), bylo v roce 2003 sdružení rozpuštěno. Vedlejší účastnice 2) se podle smlouvy stala po dokončení výstavby provozovatelkou nemovitostí, jejichž držby se ujala dne 24. 3. 2003. Na den 11. 4. 2016 svolala valnou hromadu, a to za účelem schválení převodu vlastnického práva k nemovitostem na vedlejší účastnici 1). 3. Stěžovatelé následně podaly k Okresnímu soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem. Okresní soud žalobu zamítl. Zjistil, že podle smlouvy se při zániku sdružení měla za splnění dalších podmínek vedlejší účastnice 2) stát výlučným vlastníkem nemovitostí. Mezi stěžovateli a vedlejšími účastnicemi zůstalo sporným, zda byly ke dni zániku sdružení vypořádány jejich majetkové vztahy. Podle okresního soudu nemohly mít strany smlouvy pochyb o určitosti a srozumitelnosti ujednání o předmětu převodu vlastnického práva podle smlouvy. Byť v době sepisu smlouvy nebyly ještě nemovitosti zbudovány, a nemohly tak být přesně určeny, nebylo s přihlédnutím k výkladu projevu vůle podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu z kontextu věci i účelu a předmětu činnosti sdružení pochyb, že právě nově vzniklé vodovody, jejichž zbudování bylo účelem sdružení, měly po jejich dokončení přejít do vlastnictví vedlejší účastnice 2). Okresní soud nesouhlasil se stěžovateli ani v tom, že by převod nemovitostí podléhal uveřejnění podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), neboť nešlo o hospodaření s majetkem obce vůči třetím osobám, nýbrž o vypořádání majetku při rozpuštění sdružení. Toto ustanovení má za cíl umožnit zájemcům vyjádřit se a podat nabídky k záměru obce prodat, směnit nebo darovat nemovité věci, pročež mu předmětné právní jednání podle smlouvy - vypořádaní majetku sdružení - nepodléhá. Jelikož byl majetek ve spoluvlastnictví vypořádán podle smlouvy a v souladu s ní je vlastníkem nemovitostí vedlejší účastnice 2), nezabýval se okresní soud pro nadbytečnost jejím možným vydržením vlastnického práva k nemovitostem. 4. V návětí uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu, přičemž vyšel ze - podle něj správných - skutkových zjištění okresního soudu. Krajský soud však dospěl k závěru, že účel § 39 odst. 1 zákona o obcích, obdobně též § 36a odst. 4 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění platném do dne 11. 11. 2000 (dále jen "zákon č. 367/1990 Sb."), je širší, než se podává z napadeného rozsudku okresního soudu. Okresní soud údajně nepřihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, podle kterého je účelem právní úpravy uveřejnění záměru obce o převodu vlastnického práva k nemovitostem na úřední desce obce informovat občany o dispozicích s obecním majetkem. A to proto, aby příslušné úkony probíhaly transparentně a občané mohli včas upozornit na případné nesprávné hospodaření obce nebo sami projevit zájem o nabytí věcí z obecního majetku. Opačný výklad by umožňoval obcházení uvedeného smyslu např. účelovým založením sdružení k vyvedení vloženého majetku z vlastnictví obce. Jelikož záměr nebyl v rozporu se zákonem uveřejněn, bylo ujednání o vypořádání majetku sdružení absolutně neplatné. Krajský soud však přisvědčil námitce vedlejší účastnice 2), že vlastnické právo k nemovitostem vydržela. Mělo být zřejmé, že si obce nebyly vědomy své zákonné povinnosti uveřejnit záměr uzavřít smlouvu. Protože žádná ze sedmi sdružení se účastnících obcí neuveřejnila záměr uzavřít smlouvu, dále pro znění rozhodných norem podle § 36 odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. a podle § 39 odst. 1 zákona o obcích a pro absenci judikatury normy vykládající, nešlo dovodit obvyklost znalosti ve vztahu k vypořádání nemovitostí. Proto dospěl krajský soud k závěru, že vedlejší účastnice 2) jednala v omluvitelném právním omylu, kterému se ani při vynaložení obvyklé opatrnosti nemohla vyhnout. Vedlejší účastnice 2) mohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, neboť disponovala ",putativním' právním titulem", na jehož základě se chovala jako vlastník; z její strany tak šlo v souladu s vůlí stran vyjádřenou ve smlouvě o oprávněnou držbu nemovitostí. Jelikož se stěžovatelé svého tvrzeného spoluvlastnického práva nedovolávali až do dne 8. 4. 2016 (ani je do té doby nerealizovali, ani se nechovali jako vlastníci), vydržela vedlejší účastnice 2) vlastnické právo k nemovitostem uplynutím desetileté vydržecí doby, tj. dne 24. 3. 2013. 5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným touto ústavní stížností odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozpor rozsudku krajského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 929/2001, který měl založit přípustnost dovolání, není dán. Ve stěžovateli odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu šlo o vlastní výkon držby, kteréžto chování bylo údajně zakázáno, nikoli o to, že by se držba opírala o právní titul neplatný pro rozpor s veřejným právem, jak namítali stěžovatelé. V posuzované věci se vedlejší účastnice 2) chovala jako vlastník, což (ani veřejným právem) zakázáno není. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé spatřují v napadených rozhodnutích porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví především ve třech ohledech. Za prvé se domnívají, že smlouva obsahovala v čl. 10 absolutně neplatné ujednání, které pro jeho neurčitost nemohlo postačovat k platnému převodu vlastnického práva na vedlejší účastnici 2). Nadto podle stěžovatelů byly nemovitosti ve spoluvlastnictví jejich a vedlejších účastnic 1) a 2), pročež vedlejší účastnice 2) neměla právo s nemovitostmi samostatně disponovat. Ačkoli byl ve smlouvě ujednán převod vlastnického práva na vedlejší účastnici 2), obsahuje toto ujednání nejasnou specifikaci předmětu převodu - nemovitostí, které ve smlouvě nebyly dostatečně konkrétně vymezeny. Za druhé neměly být splněny podmínky podle § 39 odst. 1 zákona o obcích, podle něhož musí obec na úřední desce zveřejnit záměr nakládat s jejím nemovitým majetkem, a to pod sankcí absolutní neplatnosti takového právního jednání podle § 41 odst. 3 téhož zákona. Za třetí mají stěžovatelé, na rozdíl od krajského soudu, za to, že vedlejší účastnice 2) nemohla vlastnické právo vydržet, a to pro absenci oprávněné držby nemovitostí. Pro objektivní usuzování na dobrou víru je podle stěžovatelů zřejmé, že vedlejší účastnice 2) nemohla být ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc patří. Na rozdíl od krajského soudu se stěžovatelé domnívají, že dobrá víra vedlejší účastnice 2) nemohla spočívat na omluvitelném právním omylu - její pochybení považují stěžovatelé za zásadní, způsobené základní právní neznalostí, která nemůže představovat zákonný předpoklad oprávněné držby. Nadto je-li vedlejší ú