Ústavní soud III.ÚS 3518/22

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 9. 2022 č. j. 4 T 76/2021-518, jímž byla stěžovateli přiznána odměna za obhajobu obviněného D. D. v celkové výši 64 624 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud rozhodnutím, jímž zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu o přiznání odměny za obhajobu, významně snížil uplatněný nárok stěžovatele na tuto odměnu, a to takovým způsobem, že v rozporu s právní úpravou obsaženou ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a judikaturou, snížil celkovou časovou náročnost úkonů v přípravném řízení tak, že pouze sečetl "čistý" čas jednotlivých úkonů konaných v násobně delším časovém úseku. Stěžovatel trvá na tom, že jeho výpočet výše odměny za účast na výsleších svědků ve dnech 7. 10. 2020, 26. 11. 2020 a 4. 2. 2021 je správný a souladný s jím citovanými závěry judikatury i odborného komentáře. Celkově má tedy stěžovatel na odměně a náhradě hotových výdajů (režijním paušálu) nárok navíc na částku ve výši 9 200 Kč + 1 500 Kč, tj. 10 700 Kč + DPH, tedy celkem 12 947 Kč včetně DPH.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod, tzn. hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry obecných soudů, resp. soudu stížnostního, podrobí instančnímu přezkumu.

V nyní posuzované věci není zcela bez významu, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů spojených s obhajobou ve výši, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit jako bagatelní. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná svou judikaturu, podle níž "bagatelnost" věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Takové okolnosti však Ústavní soud nezjistil.

Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být, s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčen na svých majetkových poměrech (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází v úvahu jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). K takové situaci dojde v případech pochybení v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela podstatné (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo je věc součástí velkého souboru případů, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)]. Taková situace však ve stěžovatelově věci nenastala.

V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, a odůvodnění rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu (nenapadeného ústavní stížností) z ústavněprávního hlediska obstojí. V ústavní stížnosti stěžovatel totiž pouze opakuje námitky již vznesené ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, přičemž uvedené námitky se týkají výlučně výkladu podústavního práva, což však úlohou Ústavního soudu není.

Protože v projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.