III.ÚS 3565/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 1 T 324/2014 byl stěžovatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Ten měl spáchat tím, že při projednávání trestní věci vedené pro jeho rozsáhlou majetkovou trestnou činnost pod sp. zn. 4 T 86/2011 do protokolu o hlavním líčení po řádném poučení lživě obvinil z nezákonného postupu vůči sobě několik příslušníků Policie České republiky. Za tento přečin a sbíhající se dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 5. 2013 č. j. 1 T 27/2013-41 a rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 10. 2013 č. j. 24 T 336/2012-41, mu byl uložen za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 28 měsíců.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 6 To 499/2016 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 8 Tdo 713/2017-31 bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel upozorňuje, že byl v nezáviděníhodné situaci, kdy proti němu stojí několik policistů, kteří si navzájem dosvědčují svou nevinu. Soudy v takové situaci neměly rozhodnout o jeho vině minimálně bez provedení všech jím navrhovaných důkazů a posouzení svědectví nezúčastněných osob. Ne všechny důkazy však byly provedeny a nezúčastněné osoby si pak již na věc nepamatovaly.

Kromě toho, i kdyby se příslušného jednání po objektivní stránce dopustil, nelze dle jeho názoru dovodit úmysl, že by chtěl komukoliv způsobit trestní stíhání. Pokud pachatel neví, že jiného obviňuje z trestného činu, tedy že dané údajné jednání jiného lze kvalifikovat jako trestný čin s důsledky z toho vyplývajícími, tedy mimo jiné i možného trestního stíhání, pak pachatel nemůže být pro tento trestný čin vůbec postižen.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z nich však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti ústavní stížnosti nevyužil.

Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 324/2014. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Lze konstatovat, že ve věci bylo provedeno relativně rozsáhlé dokazování, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o své úplnosti a dostatečnosti. Byly provedeny výslechy řady policistů, ale i nezúčastněných svědků. Je pravdou, že nezúčastněné osoby si s odstupem času na věc pamatovaly již jen matně, nicméně tato skutečnost sama o sobě nijak nezpochybňuje existenci důkazního řetězce, který ve svém důsledku stěžovatele usvědčuje.

Soudy se přiměřeně věnovaly též problematice subjektivní stránky trestného činu, když vysvětlily, že stěžovatel jistě byl nejméně srozuměn s tím, že policistům takto může způsobit trestní stíhání a zároveň si byl vědom toho, že jde o osoby, které vůči němu vykonávají povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání, přičemž mu vzhledem k jeho bohaté trestní minulosti a s tím související interakci s orgány činnými v trestním řízení, orgány Policie České republiky z toho nevyjímaje, bylo dobře známo, že pod trestní sankcí není tolerováno, aby dotyčný pachatel založil svoji obhajobu na křivém obvinění policistů.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.