III.ÚS 3584/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3584/25 ze dne 28. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 176/2025-62 ze dne 1. října 2025 spojené s návrhem na zrušení § 3 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Zastupitelstva města Litoměřice, sídlem Mírové náměstí 15/7, Litoměřice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 a 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 15 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 3 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 2. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení o stěžovatelově kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval usnesením č. j. 2 As 176/2025-7 ze dne 7. srpna 2025 k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve lhůtě 15 dnů. Stěžovatel dne 22. srpna 2025 požádal o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud následně stěžovatele vyzval přípisem č. j. 2 As 176-2025-17 ze dne 27. srpna 2025, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení přípisu doložil své osobní a majetkové poměry. Za tím účelem mu zaslal formulář o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (formulář). Stěžovatel na tuto výzvu nijak nereagoval, o prodloužení stanovené lhůty nepožádal. Nejvyšší správní soud proto usnesením č. j. 2 As 176/2025-31 ze dne 10. září 2025 žádost stěžovatele zamítl, neboť nevylíčil ani nedoložil své osobní a majetkové poměry, opětovně ho vyzval k zaplacení soudního poplatku, k čemuž mu stanovil novou lhůtu v délce 15 dnů od doručení usnesení. Současně jej znovu poučil o následcích nevyhovění výzvě. Usnesení bylo stěžovateli doručeno 10. září 2025, takže posledním dnem stanovené lhůty byl čtvrtek 25. září 2025. 3. Dne 10. září 2025 stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu doručil přípis, v němž uvedl, že z důvodu nemoci nemůže ve věci jednat, což ovšem v rozporu se svým příslibem nedoložil. V poslední den nové lhůty k zaplacení soudního poplatku, tedy 25. září 2025, zaslal stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu nový návrh na osvobození od soudních poplatků. K návrhu přiložil vyplněný formulář, který mu dříve zaslal Nejvyšší správní soud. Alternativně stěžovatel požádal o posečkání se zaplacením soudního poplatku. 4. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, zastavil řízení o kasační stížnosti a rozhodl o nákladech řízení. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu Nejvyšší správní soud stanovil příliš krátkou lhůtu pro vyplnění formuláře a nepoučil ho o možnosti požádat o prodloužení této lhůty. Navíc při stanovení lhůty nezohlednil, že některé její dny připadají na dny pracovního klidu, kdy stěžovatel z náboženských důvodů nemůže pracovat. Stěžovatel rovněž namítá, že přípis, jímž byla stěžovateli stanovena lhůta k vyplnění formuláře, vydal asistent soudce a nikoliv soudce. Vedle toho stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že mu byla stanovena lhůta pouze přípisem a nikoliv usnesením, a že nebyl poučen o možnosti podat proti výzvě opravný prostředek, popřípadě že takový prostředek vůbec neměl k dispozici. 6. Stěžovatelovu návrhu na zrušení usnesení č. j. 2 As 176/2025-31 prostřednictvím autoremedury Nejvyšší správní soud nevyhověl s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 74/2013-12 ze dne 7. ledna 2014. Stěžovatel však Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že citované usnesení se týká nemožnosti autoremedury v řízení před krajským soudem a nikoliv před Nejvyšším správním soudem. 7. Tím, že Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval, aby soudní poplatek zaplatil do 15 dnů, znemožnil mu podle stěžovatele uspořádat sbírku na soudní poplatek. 8. Stěžovatel také namítá, že Nejvyšší správní soud nepovažoval stěžovatelovu nemoc za důvod pro prodloužení či prominutí lhůty. Stěžovatel dále Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že mu kvůli zdravotnímu stavu, potažmo majetkové situaci znemožnil dosáhnout meritorního rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že objektivně splňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku. 9. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nerozhodl o jeho druhé žádosti o osvobození soudních poplatků z 25. září 2025 a že nepřihlédl ke změně poměrů, která u něj nastala. Alternativní návrh na posečkání s úhradou soudního poplatku učiněný v tomtéž podání Nejvyšší správní soud podle stěžovatele dezinterpretoval, neboť stěžovatel tvrdil, že je možné, že se mu podaří částku 5 000 Kč sehnat a že oslovil rovněž jiné subjekty, aby mu s úhradou pomohly, tedy žádal o posečkání z jiného důvodu než kvůli svým majetkovým poměrům. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nerozhodl ani o jeho žádosti o částečné osvobození od soudních poplatků ze dne 29. září 2025. 10. Návrh na zrušení § 3 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích stěžovatel odůvodňuje tak, že považuje za nežádoucí, že zákon o soudních poplatcích upravuje odlišně příslušnost soudů k rozhodování v poplatkových věcech v občanském soudním řízení a ve správním soudnictví. V důsledku odchylné úpravy není ve správním soudnictví možnost bránit se proti rozhodnutím vydaným Nejvyšším správním soudem ve věcech soudních poplatků za kasační stížnost jinak než ústavní stížností, což vede k nežádoucímu zatěžování Ústavního soudu. 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být v řízení zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná. 12. Ústavní soud posoudil stěžovatelovy námitky proti usnesení Nejvyššího správního soudu a jeho návrh na zrušení ustanovení právního předpisu. Návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu je návrhem akcesorickým. Sdílí proto osud ústavní stížnosti. Posuzovaná věc je ovšem specifická tím, že stěžovatel mimo jiné namítá, že ve věci vůbec neměl rozhodovat Nejvyšší správní soud, neboť koncepce věcné příslušnosti založená napadeným ustanovením zákona o soudních poplatcích je neústavní. Ústavní soud se proto výjimečně nejprve zabýval tím, zda není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Obdobně Ústavní soud postupoval i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2927/23 ze dne 21. listopadu 2023, sp. zn. I. ÚS 1129/24 ze dne 7. května 2024 nebo sp. zn. II. ÚS 2522/25 ze dne 15. října 2025. 13. Stěžovatel navrhl zrušit § 3 odst. 1 větu druhou zákona o soudních poplatcích. Zároveň ovšem platí, že podle § 3 odst. 4 téhož zákona ve "věcech poplatků za řízení o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud". Ani případné vyhovění stěžovatelovu návrhu by tak nevedlo k dosažení situace, kterou stěžovatel považuje za ústavně konformní, neboť by zůstalo účinným ustanovení, které výslovně zakládá věcnou příslušnost Nejvyššího správního soudu a jehož zrušení stěžovatel nenavrhuje. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 3. září 2025 č. Org. 39/25 o atrahování působnosti (sdělení č. 339/2025 Sb.)]. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že i v občanském soudním řízení je věcně příslušný - za podmínek stanovených v § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích - soud odvolací či dovolací, tedy soudy, které rozhodují o samotném opravném prostředku, jehož se poplatek týká. 14. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a o zastavení řízení. 15. Prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku je podle § 40 odst. 5 soudního řádu správního možné jen z vážných omluvitelných důvodů. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu závisí na posouzení konkrétních okolností. Kasační zásah Ústavního soudu přichází v takové situaci v úvahu pouze tehdy, je-li posouzení okolností zjevně svévolné. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo. 16. Nejvyšší správní soud v bodě 18 napadeného usnesení podrobně vysvětlil, proč stěžovatelovu nemoc ani jiné jím tvrzené důvody nepovažoval za rozhodné. Jeho argumentace z ústavn