III.ÚS 3590/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3590/22 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Oldřicha Lahody, zastoupeného Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022 č. j. 20 Cdo 1091/2022-217 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021 č. j. 16 Co 324/2021-176, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Alexandera Čecha, 2) Víta Rosberga a 3) obchodní společnosti BIZPOINT s. r. o., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny. 2. V exekuční věci oprávněného (stěžovatele) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 14. 12. 2021 č. j. 16 Co 324/2021-176 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 6. 2021 č. j. 49 EXE 2755/2019-127, jímž byl zamítnut návrh druhého a třetího povinného [vedlejších účastníků řízení 2) a 3)] na zastavení exekuce, tak, že exekuci zastavil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce (výroky II. až IV.). Exekučním titulem měl být notářský zápis sepsaný notářkou Mgr. Kamilou Mirafuentes dne 11. 4. 2017 sp. zn. NZ 116/2017, N 107/2017 (dále jen "notářský zápis"), ve kterém oprávněný a první a druhý povinný [vedlejší účastník 1) a 2)] uzavřeli smlouvu o přistoupení k dluhu vzniklému ze zápůjčky (část A notářského zápisu). Všichni povinní jako solidární dlužníci dále učinili prohlášení o uznání dluhu a dali svolení k přímé vykonatelnosti podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen "obč. zák."), a podle § 71a odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "notářský řád") - část B notářského zápisu. Městský soud vyšel ze zjištění, že třetí povinný jako vydlužitel a oprávněný jako zapůjčitel uzavřeli dne 11. 4. 2017 smlouvu o zápůjčce částky ve výši 4 000 000 Kč, přičemž peníze byly na účet třetího povinného připsány až dne 12. 4. 2017. V notářském zápisu přitom povinní prohlásili, že ke dni 11. 4. 2017 dluží společně a nerozdílně oprávněnému 5 000 000 Kč (jistinu ve výši 4 000 000 Kč a sjednaný smluvní úrok stanovený pevnou částkou 1 000 000 Kč). Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že v době uznání dluhu dluh povinných neexistoval, a je proto vyloučeno, aby povinní dluh uznali, neboť uznat lze jen právní skutečnost, která již nastala, nikoliv tu, která může, ale nemusí v budoucnosti nastat. Uvedenému neodporuje závěr, že lze uznat dluh nesplatný (je třeba rozlišovat dluh, který nevznikl, od dluhu vzniklého, avšak nesplatného). Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti proto není vykonatelný a je dán důvod k zastavení exekuce [§ 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a to ve vztahu ke všem povinným. Městský soud nepovažoval za správný závěr obvodního soudu o tom, že dohoda účastníků a prohlášení o svolení k vykonatelnosti byly vázány na splnění odkládací podmínky. Pro nadbytečnost se již nezabýval dalšími námitkami týkajícími se zaplacení zapůjčené částky před podáním exekučního návrhu. 3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2022 č. j. 20 Cdo 1091/2022-217 odmítl, jelikož nebylo přípustné (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). S odkazem na svoji judikaturu a relevantní předpisy (§ 71a odst. 1 a 2 notářského řádu, § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 2053 obč. zák.) dovodil, že aby byl notářský zápis týkající se uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti skutečně vykonatelný, musí být dlužníku peněžní prostředky poskytnuty a není možno dluh uznat pod podmínkou, že teprve vznikne. Naopak lze uznat dluh splatný, ale i nesplatný. Uznávaný dluh musí být jednoznačně nezaměnitelně identifikován (co do důvodu i výše). Byly-li tedy peněžní prostředky připsány na účet třetího povinného až dne 12. 4. 2017, kdy reálně vznikla půjčka, nemohl se stát notářský zápis sepsaný o den dříve (tj. 11. 4. 2017) řádným exekučním titulem. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se změnou rozhodnutí obvodního soudu, které považuje za správné. Uvádí, že jediným argumentem pro změnu usnesení obvodního soudu byla skutečnost, že dluh, který je předmětem vymáhání v exekučním řízení, a který všichni povinní uznali formou notářského zápisu, v době uznání neexistoval, neboť finanční prostředky, které byly jeho předmětem, byly připsány na účet třetího povinného až následující den, tedy dne 12. 4. 2017. Závěry, na nichž jsou postavena napadená rozhodnutí, považuje za přepjatě formalistické. Naopak rozhodnutí obvodního soudu je podle stěžovatele správné, když tento soud vycházel ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3968/2016. V tomto usnesení se uvádí, že byl-li notářský zápis sepsán, aniž do té doby byla půjčka reálně poskytnuta, pak dohoda účastníků a prohlášení povinných o svolení k vykonatelnosti zápisu byly vázány na splnění odkládací podmínky ve smyslu § 36 občanského zákoníku. Poukazuje na to, že jen z důvodu vnitřních postupů banky byly finanční prostředky zaúčtovány až následující den, tj. 12. 4. 2017. Jako den transakce - tedy poskytnutí finančních prostředků - je uveden v bankovním výpisu, který byl předložen jako důkaz, den 11. 4. 2017, tedy den vyhotovení notářského zápisu. Městský soud i Nejvyšší soud namísto toho, aby se zabývaly skutečným předmětem sporu, se tak chybně zaměřily na přepjatě formalistickou otázku, kterou navíc zcela nesprávně právně vyhodnotily. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se s jeho námitkami vypořádal nedostatečně nebo je zcela opomenul a ve svém rozhodnutí nezohlednil. Jeho rozhodnutí považuje za vnitřně rozporuplné, nejasné a nepřiléhavé, přičemž z něj vůbec není zřejmé, z jakých důvodů bylo rozhodnutí v příslušné podobě vydáno. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že Nejvyšší soud byl povinen se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s námitkami stěžovatele, a to maximálně transparentním a logickým způsobem, ze kterého bude jeho "myšlenková operace" zřejmá. Stěžovatel ve svém dovolání uvedl na podporu své argumentace vícero, podle jeho názoru přiléhavých, rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jejichž aplikací se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal. 5. Stěžovatel dále namítá neoprávněný zásah do autonomie vůle všech účastníků notářského zápisu (tj. jak stěžovatele, tak i všech povinných). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že z principu autonomie smluvních stran vyplývá přednost výkladu právního jednání preferujícího platnost smlouvy. Zdůrazňuje, že všichni si byli vědomi všech parametrů smlouvy o zápůjčce, která byla předložena při vyhotovení notářského zápisu, jakož i reálií při jejím uzavření. Nadto tyto skutečnosti nikdo nerozporoval, a to ani v průběhu exekučního řízení. Stěžovatel konečně namítá přepjatý formalismus napadených rozhodnutí. I pokud by stěžovatel připustil argumentaci ohledně nevykonatelnosti notářského zápisu z důvodu nemožnosti uznat dluh, nelze přehlédnout, že všichni účastníci si byli vědomi skutečnosti, že zápůjčka byla třetímu povinnému prokazatelně poskytnuta již dne 11. 4. 2017, což osvědčili notářským zápisem a dluh uznali. 6. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozh