III.ÚS 3591/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3591/25 ze dne 26. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. E., nyní ve vazbě ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2026 č. j. 7 To 341/2025-2599, ze dne 13. listopadu 2025 č. j. 7 To 291/2025-2183 a ze dne 6. ledna 2025 č. j. 7 To 363/2024-1328, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2025 č. j. 2 T 134/2023-2357, ze dne 17. října 2025 č. j. 2 T 134/2023-1965 a ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 2 T 134/2023-1285, a proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně o stížnosti ze dne 25. listopadu 2025 č. j. VS-224889-9/ČJ-2025-803030-kázeň, za účasti Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Vězeňské služby České republiky, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Stěžovatel byl dne 25. 7. 2024 obžalován pro spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2021, přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2021 a přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. 2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 11. 2024 č. j. 2 T 134/2023-1285 (dále jen "Usnesení 1") nevyloučil předsedkyni senátu z projednávání úkonů trestního řízení. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 1. 2025 č. j. 7 To 363/2024-1328 (dále jen "Usnesení 2") zamítl. 3. Městský soud usnesením ze dne 15. 1. 2025 č. j. 2 T 134/2023-1370 (dále jen "Usnesení 3") vzal stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, nepřijal jeho písemný slib a přijetí peněžní záruky označil za nepřípustné. Krajský soud ke stížnosti stěžovatele v usnesení ze dne 28. 1. 2025 č. j. 4 To 15/2025-1432 (dále jen "Usnesení 4") existenci vazebních důvodů konstatoval. Usnesení 3 však zrušil a vazbu nahradil dohledem probačního úředníka. 4. Usnesením ze dne 17. 10. 2025 č. j. 2 T 134/2023-1965 (dále jen "Usnesení 5") vzal městský soud stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud stížnosti stěžovatele nevyhověl a zamítl ji usnesením ze dne 13. 11. 2025 č. j. 7 To 291/2025-2183 (dále jen "Usnesení 6"). 5. O žádosti na propuštění z vazby městský soud rozhodl usnesením ze dne 11. 12. 2025 č. j. 2 T 134/2023-2357 (dále jen "Usnesení 7") tak, že (I) žádost stěžovatele zamítl, (II) nepřijal jeho nabídku písemného slibu a ani (III) nepřijal nabídku peněžité záruky. Stěžovatelovu stížnost krajský soud zamítl usnesením ze dne 8. 1. 2026 č. j. 7 To 341/2025-2599 (dále jen "Usnesení 8"). 6. Dne 3. 11. 2025 narušoval stěžovatel hlavní líčení, nerespektoval výzvy předsedkyně senátu, která jej vykázala z jednací síně. Při tomto zákroku stěžovatel nerespektoval ani pokyny justiční stráže a nespolupracoval s ní. Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen "vězeňská služba") uvedené jednání vyhodnotila jako kázeňský přestupek podle § 21 odst. 1 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 293/1993 Sb."), za který stěžovateli, rozhodnutím ze dne 6. 11. 2025 č. j. VS-224889-3/ČJ-2025-803030-kázeň, uložila důtku [§ 22 odst. 2 písm. a) zákona č. 293/1993 Sb.]. Následná stížnost byla uznána jako důvodná (rozhodnutí ze dne 11. 11. 2022 č. j. VS-224889-5/ČJ-2025-803030-kázeň) a věc byla vrácena k novému řízení. Usnesením vězeňské služby ze dne 21. 11. 2025 č. j. VS-224889-8/ČJ-2025-803030-kázeň, bylo po přezkoumání věci znovu rozhodnuto o udělení důtky a to nepodmíněně. Následná stížnost stěžovatele byla rozhodnutím ze dne 25. 11. 2025 č. j. VS-224889-9/ČJ-2025-803030-kázeň (dále jen "napadené rozhodnutí") zamítnuta jako neopodstatněná s tím, že uložený kázeňský trest je nejmírnější a jeví se jako zcela úměrný. II. Argumentace stěžovatele, vyjádření účastníků řízení a replika 7. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil nejprve včasným, avšak vadným podáním. Po odstranění vad podal prostřednictvím právního zástupce ústavní stížnost, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V napadených rozhodnutích stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36, čl. 37 odst. 2 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 8. Předně stěžovatel uvedl, že o vydání Usnesení 2 se dozvěděl teprve ze spisu u hlavního líčení dne 2. 10. 2025 s tím, že teprve poté bylo rozhodnutí doručeno i jeho obhájci. 9. Podle stěžovatele neexistují důvody pro vedení trestního řízení a nyní napadená usnesení jsou trestem za uplatňování jeho procesních práv. Tvrdí, že dosud nebyl proveden procesně použitelný výslech údajné poškozené (kvůli zmocněnkyni), jím předložené důkazy městský soud trvale ignoruje a za účelem ztížení jeho obhajoby na něj uvalil vazbu. 10. Stěžovatel uvedl, že z uvedených důvodů namítl již u prvního hlavního líčení podjatost předsedkyně senátu, která však vyloučena nebyla (Usnesení 1). Vzhledem k tomu, že nebyl informován o rozhodnutí krajského soudu (Usnesení 2), byl přesvědčen, že hlavní líčení nařízené na 13. 1. 2025 se neuskuteční. Poté, co se následně dne 15. 1. 2025 dostavil k hlavnímu líčení, vzal jej městský soud do vazby (Usnesení 3), podle stěžovatele však k tomu nebyl důvod. Následně byl sice z vazby propuštěn (Usnesení 4), po dobu výkonu vazby však byl nucen léčit se (diagnóza A515), "což bylo nejen velmi bolestivé, ale neobešlo se bez projevů vedlejších nežádoucích účinků" (bod 13). Stěžovatel dále tvrdí, že za snahu objasnit okolnosti (důvody) této léčby jej městský soud dne 17. 10. 2025 potrestal vzetím do vazby (Usnesení 5). Okolnosti, za nichž byl zadržen, stěžovatel popírá (neotevíral policii a skrýval se před ní), a proto považuje následné vzetí do vazby za nedůvodné. Namítá, že kvůli vzetí do vazby se nemohl nechat vyšetřit lékařem - specialistou a stanoviska lékařů, z nichž vychází městský soud, jsou nekvalifikovaná respektive podvodná. Dále stěžovatel tvrdí, že jím užívaná medikace vylučuje jeho způsobilost řádně se obhajovat, neboť k tomu nedostal výslovný souhlas lékaře. Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud bezdůvodně mění složení senátu - u vazebního zasedání dne 17. 10. 2025 nebyl přísedící, a proto je vzetí do vazby protiústavní. Stejně tak je vadné i rozhodnutí krajského soudu (Usnesení 6), který jeho stížnosti nevyhověl. 11. K napadenému rozhodnutí stěžovatel uvedl, že dne 3. 11. 2025 byl eskortován k soudu, předsedkyně senátu jej však bezdůvodně vykázala z hlavního líčení a eskorta jej bezdůvodně ztloukla. Aby se příslušníci eskorty vyhnuli postihu, obvinili jej z kázeňského přestupku, za který mu byla udělena důtka. 12. S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. 13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení k vyjádření. 14. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadených usnesení. 15. Městský soud uvedl, že aktuálně stěžovatel podal stížnost pro porušení zákona a třetí návrh na delegaci věci. Hlavní líčení je nařízeno na 3. - 6. února 2026, stěžovatel vypověděl plnou moc zvolenému obhájci (jde asi o šestnáctého obhájce), takže předmětem řízení bude především otázka nutné obhajoby. Současně městský soud uvedl, že Usnesení 2 bylo tehdejšímu obhájci stěžovatele doručeno krátkou cestou dne 13. 1. 2025 u hlavního líčení, které bylo následně odročeno pro nepřítomnost stěžovatele. 16. Vězeňská služba ve svém vyjádření předně poukázala na skutečnost, že stěžovatel brojí proti postupu věznice, která však nemá právní subjektivitu, tou disponuje vězeňská služba; vazební věznice je pouze její organizační složkou. K napadenému rozhodnutí účastník uvedl, že řízení o kázeňském přestupku proběhlo v souladu s příslušnou právní úpravou, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout. 17. V obsáhlé replice stěžovatel předně poukázal na nová rozhodnutí o vazbě (Usnesení 7 a 8) a ústavní stížnost rozšířil i proti těmto usnesením. 18. Stěžovatel popsal další okolnosti, z nichž dovozuje protiprávnost vzetí do vazby, navrhl provedení důkazů a výslech lékařky. Uvedl,