Ústavní soud III.ÚS 3609/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadá v záhlaví uvedená usnesení a vyjádření s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a vyjádření s tím, že v žalobě uvedl jako žalovaného "Český stát - pořadatel dražby", přičemž soudy jednají s Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti. Soud si podle stěžovatele žalovanou sám označil a on s tím nemůže absolutně souhlasit.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Návrh stěžovatele nesplňuje podmínku zastoupení advokátem podle § 30 odst. 1, § 31 a podání nemá obsahové náležitosti podle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když je vnitřně rozporné z hlediska vymezení napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost lze podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V části, v níž je napadáno usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 8. 2025 č. j. 75 Co 170/2025-169 (byť nikoliv výslovně), kterým bylo rozhodováno o odvolání proti rovněž napadenému usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. 7. 2025 č. j. 7 C 20/2025-161, jde o ústavní stížnost opožděnou. Napadené rozhodnutí krajského soudu, jak bylo ověřeno úřední činností soudu, bylo doručeno stěžovateli již 25. 9. 2025. Ústavní stížnost byla však podána až 3. 12. 2025.

Obdobně to platí pro napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 3. 2025 č. j. 75 Co 67/2025-102, jímž bylo rozhodováno o odvolání proti též napadenému usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 2. 2025 č. j. 12 Nc 1210/2024-72. Rozhodnutí krajského soudu bylo doručeno stěžovateli již 6. 5. 2025. V této části je ústavní stížnost podána navíc neoprávněnou osobou, když je napadeno rozhodnutí, kterým bylo vyhověno odvolání stěžovatele, nebylo odmítnuto jeho podání a může o něm probíhat další řízení. Výrok rozhodnutí tedy nemohl nijak zasáhnout do stěžovatelových práv (viz např. nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25, bod 23, usnesení ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 427/24, bod 7).

Jde-li o vyjádření okresního soudu, je v této části ústavní stížnost nepřípustná, když jde ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o pouhé sdělení soudu ohledně dalšího postupu v řízení, aniž by došlo ke konečnému rozhodnutí ve věci samé, řízení nadále pokračuje a stěžovatel má dostupné řádné opravné prostředky. Nejde ani o rozhodnutí, které by uzavíralo určitou část řízení nebo řešilo dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, a bylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod není koncentrována jen do tohoto stádia řízení a může být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), včetně ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, efektivně uplatněna [viz např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, usnesení ze dne 2. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 561/03, usnesení ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2570/17].

Ústavní soud pro úplnost dodává, že v tomto případě nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti tohoto postupu ostatně nedovolává a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení mohly svědčit.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že v posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). I nadále probíhá řízení, v němž může být nadále řešena otázka příslušné organizační složky státu (viz obsah napadeného vyjádření okresního soudu) a stěžovatel bude moci uplatnit své námitky v rámci případného řízení o ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci, rozhodne-li se ji podat. Ústavní soud by se pak eventuálně mohl zabývat i shora uvedenými tvrzeními stěžovatele o porušení jeho základních práv.

Z výše uvedených důvodů byl tudíž soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost odmítnout, a to zčásti dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona pro opožděnost a z části dle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona, když je podána neoprávněnou osobou. Za této situace pak již navrhovatele nevyzýval k odstranění vad podání, neboť by to bylo na osudu návrhu ničeho změnit nemohlo.