III.ÚS 3619/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3619/17 ze dne 18. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Budečská 1028/16, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. srpna 2017 č. j. 4 To 41/2017-2087 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2017 č. j. 52 T 3/2014-2052, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v původním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 52 T 3/2014 byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit jednáním, které ve stručnosti spočívalo v tom, že jako advokát přijímal od svých klientů do advokátní úschovy různě vysoké částky, které byly přijaty od poškozených za účelem vypořádání jejich právních vztahů s protistranou, s níž byli v právním střetu, a dále v tom, že klienti realitní kanceláře Akademie realit s. r. o., s níž stěžovatel spolupracoval, skládali do advokátní úschovy částky rovnající se kupní ceně nemovitostí a nákladům na úhradu daně z převodu nemovitostí, přičemž tyto částky měly být po vyřízení formalit spojených s převodem nemovitostí řádně vyplaceny ve sjednaných termínech osobám prodávajícím, k čemuž ovšem pro předmětnou trestnou činnost stěžovatele nedošlo, neboť tento s advokátními úschovami nakládal neoprávněným způsobem, tyto prostředky používal pro svoji vlastní potřebu, k jiným než sjednaným účelům, hradil z těchto prostředků úschovy předchozí či své úvěry a v důsledku toho, mělo-li dojít k výplatě advokátní úschovy, k ní nedošlo, neboť na příslušných úschovních účtech nebyl dostatek prostředků. Dále při sjednávání úvěru u obchodní korporace Fio banka, a. s. uvedl vědomě nepravdivě jednak účel úvěru a jednak tvrdil, že nemá žádné závazky po splatnosti, na základě čehož mu byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 000 Kč, který v rozporu se smluvními podmínkami z větší části použil na výplatu jedné z úschov a zbytek na úhradu jiných svých závazků. Za uvedenou trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti - výkonu advokátní činnosti na dobu čtyř let. 3. Usnesením krajského soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 52 T 3/2014-2052 byl dle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 52 T 3/2014. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 8. 2017 č. j. 4 To 41/2017-2087 pak byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu. Soudy totiž dospěly k závěru, že důkazy uplatněné v podaném návrhu jsou zcela nezpůsobilé samy o sobě, ve vzájemném spojení nebo ve spojení s důkazy již provedenými jakkoli ovlivnit výrok o vině a uloženém trestu. I nadále považovaly za vyvrácenou jeho obhajobu, kterou uplatňoval již v původním řízení, že o smlouvách o úschově nevěděl, eventuálně v některých případech, že neprovedl žádnou neoprávněnou manipulaci s prostředky složenými do advokátní úschovy, a že osobou, která prováděla neoprávněné manipulace, byl svědek M. Š. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel jednak namítá, že nebylo vyhověno některým jeho důkazním návrhům. Konkrétně nebyl učiněn výslech advokáta a daňového poradce B. K., který bylo záhodno provést k prověření notářského zápisu ze dne 2. 12. 2016 zn. NZ 259/2016, N 292/2016 obsahujícího čestné prohlášení této osoby. Dále byl odmítnut návrh na dokazování spisem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. Rsp 1153/09, spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 60/2011 a Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 97/2013, které mimo jiné prokazují aktivní úlohu svědka Paseky při sjednávání podmínek smlouvy o úschově poškozeného I. M. - stěžovateli zde není jasné, jak může být takový důkazní návrh považován za nadbytečný, když bez znalosti obsahu daných listin nelze posoudit, co se v nich nachází. Taktéž nebyl proveden požadovaný výslech svědkyně N., kterým mělo být prověřeno její postavení v advokátní kanceláři AK L., v návaznosti na nový důkaz v podobě pracovní smlouvy vypovídající o tom, že byla na místě vedoucího zaměstnance v administrativní části advokátní kanceláře, a na skutečnost, že se stala manželkou příslušníka Policie České republiky. Soudy ani blíže neodůvodnily neprovedení výslechu svědka Ž., který v advokátní kanceláři působil jako koncipient a který se dostal s problematikou úschov do kontaktu a měl tedy jistě co říci. Stejně soudy postupovaly i ohledně navrhovaného důkazu obsahem spisu a prvostupňovým rozhodnutím Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 108 C 122/2012, ačkoliv žaloba poškozeného M. na náhradu škody byla zamítnuta, a je zřejmé, že tento poškozený v původním řízení nevypovídal pravdivě. Vlastní hodnocení důkazů, které v řízení provedeny byly, pak stěžovatel považuje za formalistické. 5. Dále stěžovatel namítá, že o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval senát krajského soudu v jiném složení, než v původním trestním řízení. Správně by měl přitom v souladu s § 281 odst. 2 trestního řádu rozhodovat ve složení shodném, a to s ohledem na znalost původního řízení ve věci. Bez této znalosti nemohlo být řízení o návrhu na povolení obnovy plnohodnotné. III. Vyjádření k věci 6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 7. Krajský soud především odkázal na znění svého napadeného usnesení. Kromě toho sdělil, že v původním řízení rozhodoval senát ve složení: Mgr. Pavel Góth (předseda senátu) a přísedící Ing. Hugo Vaniček a Ing. Daniela Tesařová. Ke dni 1. 1. 2016 byl Mgr. Pavel Góth jmenován soudcem vrchního soudu a ke stejnému dni byl Mgr. Petr Jirsa jmenován předsedou senátu 52 T krajského soudu. V řízení o obnově následně rozhodoval senát ve složení: Mgr. Petr Jirsa (předseda senátu) a přísedící Ing. Vladimír Svoboda a Bc. Blažena Švestková. 8. Krajské státní zastupitelství v Brně toliko stručně sdělilo, že v řízení o povolení obnovy rozhodoval senát v jiném složení, neboť původní předseda senátu Mgr. Pavel Góth je od 1. 1. 2016 soudcem vrchního soudu. 9. Vrchní soud se s uplatněnými námitkami stěžovatele neztotožnil. Je si vědom konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 26/52 SbNU 57), nález ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187) a nález ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17], dle níž právo na zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí na jednotlivých soudech a jako jednu z garancí ústavně chráněného práva na zákonného soudce zakotvuje institut rozvrhu práce soudu a stanoví požadavky na jeho vydávání a obsah [viz nález ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 (N 115/81 SbNU 795)]. Rozvrh práce soudu stanovuje pravidla přidělování soudní agendy jednotlivým soudním oddělením a určování složení senátů (viz § 41 a 42 zákona o soudech a soudcích). Krajský soud rozvrhem práce stanovuje mj. i pravidla pro přidělování věcí, v nichž se rozhoduje o obnově řízení. Na předmětnou trestní věc se vztahuje rozvrh práce krajského soudu ve znění účinném dne 25. 4. 2017, kdy bylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně pod č. j. 52 T 3/2014-2052 (rozvrh práce na rok 2017