III.ÚS 3628/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3628/18 ze dne 3. 12. 2019 N 203/97 SbNU 175 K upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného Mgr. Evou Hanzalovou, advokátkou, sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2018 sp. zn. 67 To 274/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. června 2018 sp. zn. 22 Nt 33/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů specifikovaná v návětí tohoto nálezu, a to s tvrzením, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní lidská práva a svobody dle čl. 14 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení 2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, které mu zákon poskytuje, a byly k ní připojeny kopie obou napadených usnesení. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a Ústavní soud se jí tedy může zabývat z věcného hlediska. III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") ze dne 17. 5. 1999 sp. zn. 4 T 175/98 (dále též jen "odsuzující rozsudek") uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění, (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let a dle § 57 odst. 1 a 2 trestního zákona k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Uložení tohoto trestu odůvodnil nalézací soud v podstatě jen tím, že se stěžovatel dopustil na území České republiky závažného trestného činu a že každý stát má zájem chránit si suverenitu svého území. Stěžovatel se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal, nicméně jeho odvolání Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 30. 6. 1999 č. j. 5 To 308/99-138 (dále jen "usnesení o odvolání"). Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, žádné bližší odůvodnění toho, proč byl trest uložen na dobu neurčitou, rozsudek ani usnesení o odvolání neobsahují. Stěžovatel trest odnětí svobody řádně vykonal a po svém propuštění z jeho výkonu opustil území České republiky. 4. Dne 27. 2. 2018 podal stěžovatel žádost k nalézacímu soudu o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, ale nalézací soud usnesením ze dne 5. 3. 2018 sp. zn. 4 T 175/98 tuto žádost zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, již zamítl svým usnesením ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 67 To 118/2018 Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud"). 5. Tato rozhodnutí, která stěžovatel svou ústavní stížností nenapadá, byla odůvodněna tím, že podle § 350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je možno rozhodnout o upuštění od výkonu trestu vyhoštění jen tehdy, nastanou-li po vyhlášení rozsudku skutečnosti, které by jinak bránily uložení tohoto trestu. Žádný z těchto důvodů, vypočtených v § 80 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), však ve stěžovatelově věci po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nevznikl. 6. Dne 14. 3. 2018 tak stěžovatel podal k nalézacímu soudu žádost o zahlazení odsouzení dle § 364 odst. 1 trestního řádu. Nalézací soud tuto žádost zamítl napadeným usnesením dle § 105 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a contrario ve spojení s § 364 odst. 1 trestního řádu. Nalézací soud své napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že jelikož stěžovateli byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, nemohla uplynout zákonem stanovená lhůta tří let pro zahlazení odsouzení. Připustil sice, že trestní zákoník zná případy, v nichž je možno zahladit odsouzení i před uplynutím zákonné lhůty, nicméně uzavřel, že k tomu se vyžaduje prokázání velmi dobrého chování odsouzeného, tedy prokázání, že v chování odsouzeného jsou kladné prvky vynikající nad průměr, což ve stěžovatelově případě zjištěno nebylo. Pouhý závěr, že v jeho chování nebyly zjištěny nedostatky, dle nalézacího soudu nepostačuje. 7. Stěžovatel proti napadenému usnesení nalézacího soudu podal stížnost, kterou zamítl svým napadeným usnesením stížnostní soud. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stížnostní soud připustil, že u stěžovatele je zjevné řádné chování, nicméně ztotožnil se s nalézacím soudem v tom, že aplikace § 105 odst. 3 trestního zákoníku vyžaduje něco více než řádný život a že v případě stěžovatele nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o jeho velmi dobrém chování. Stížnostní soud proto nemohl rozhodnout jinak než soud nalézací. 8. K tomu stížnostní soud doplnil, že vnímá komplikovanost situace pro stěžovatele, který již řadu let žije řádným životem, nicméně původ komplikací dle stížnostního soudu sahá až k samotnému uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou odsuzujícím rozsudkem a následky uložení tohoto trestu jsou dle stížnostního soudu v řízení o zahlazení odsouzení v podstatě neřešitelné. Stížnostní soud vysvětlil, že nyní nemůže přezkoumávat uložený trest vyhoštění, přičemž poukázal na to, že stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku ani nepodal dovolání. Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatelem spáchaný trestný čin byl poměrně závažný a že uvedl-li stěžovatel, že trváním trestu vyhoštění je ohrožena jeho obchodní činnost v jiných členských státech Evropské unie, pak stížnostní soud upozornil, že pro jiné členské státy není vyžadován bezvýjimečný respekt k označení stěžovatele za nežádoucího cizince Českou republikou. Je věcí každého členského státu Evropské unie, jak rozhodne o pobytu stěžovatele na svém území. IV. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků řízení 9. Stěžovatel po obligátní rekapitulaci průběhu předchozího řízení před obecnými soudy a vyjádření respektu k postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv i zákonnosti, nejprve shrnuje svou osobní situaci. Stěžovatel se dopustil trestné činnosti, za niž mu byl uložen trest vyhoštění, ve věku 24 let, tedy před více než dvaceti lety. Dnes žije na Ukrajině, má rodinu, vychovává nezletilého syna O., žije řádným životem, nebyl trestán za žádnou další trestnou činnost ani proti němu není vedeno trestní řízení, stará se o svou rodinu a živí se jako osoba samostatně výdělečně činná v oblasti přípravy a prodeje bylinných čajů. Při této své podnikatelské činnosti obchoduje i se subjekty ze států Evropské unie, přičemž uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou ho velmi značně v této činnosti omezuje, neboť mu brání se zúčastňovat jednání v členských státech Evropské unie, zejména v Polsku. Napadeným rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatel vytýká: 1) nepřiměřenost uloženého trestu vyhoštění a její nezhojení obecnými soudy a 2) nezohlednění reflexe viny stěžovatelem. 10. Ad 1) stěžovatel namítá, že již při uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou obecné soudy nerespektovaly účel uložení takového trestu, neboť tento trest byl pro něj nepřiměřený, on ho však přesto respektoval. Ohledně nepřiměřenosti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovatel odkázal na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827) a rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemí, stížnost č. 46410/99. Tuto nepřiměřenost nezhojily ani obecné soudy v řízení o zahlazení odsouzení. Stěžovatel žije již dvě desetiletí řádným životem v plném souladu s právním řádem, stará se vzorně o svou rodinu atd., přičemž obecné soudy nijak nevysvětlily, co přesně by po stěžovateli k naplnění podmínek pro aplikaci § 105 odst. 3 trestního zákoníku vlastně požadovaly. 11. Ad 2) stěžovatel brojí proti tomu, že obecné soudy, zejména soud stížnostní, nijak nebraly zřetel k tomu, že stěžovatel přijal svou vinu za spáchaný trestný čin, plně se k ní doznal a respektoval veškerá omezení daná výrokem o trestu. Stížnostní soud mu nyní vytýká, že se měl před dvaceti lety bránit cestou mimořádných opravných prostředků, což však stěžovatel tehdy neučinil právě proto, že svůj trest přijal. Nemohl tehdy ani předpokládat, že jej bude uložený trest omezovat ještě po dvaceti le