III.ÚS 3752/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3752/19 ze dne 28. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 4 Az 75/2018-33 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. listopadu 2018 č. j. OAM-665/ZA-ZA11-ZA19-2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Vykonatelnost rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 4 Az 75/2018-33 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. listopadu 2018 č. j. OAM-665/ZA-ZA11-ZA19-2018 se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3752/19. Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ministerstvo vnitra dne 8. 11. 2018 pod č. j. OAM-665/ZA-ZA11-ZA19-2018 vydalo rozhodnutí, že stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), a řízení o ní zastavilo dle § 25 písm. i) daného zákona. Podle rozhodnutí Ministerstva vnitra je příslušným státem k posouzení podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany Francouzská republika na základě čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen "nařízení Dublin III"). Stěžovatel totiž přicestoval společně s manželkou dne 19. 9. 2017 z Taškentu do Paříže na základě schengenského víza Francouzské republiky, odkud pokračovali 28. nebo 29. 9. 2017 do České republiky. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2019 č. j. 4 Az 75/2018-33 zamítl stěžovatelovu žalobu proti zmíněnému rozhodnutí Ministerstva vnitra. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-69 zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti tomuto rozsudku městského soudu. 4. Proti výše zmíněným rozhodnutím Ministerstva vnitra, městského soudu a Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 5. Žádost o odložení vykonatelnosti odůvodnil tím, že mu byl na základě napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vydán výjezdní příkaz. Je tedy povinen opustit území České republiky, což však není schopen splnit, jelikož zde pobývá se svou manželkou, která má uzbecké státní občanství. Jeho manželka je psychicky křehká, poté co v březnu 2019 porodila mrtvé dítě a předtím už jednou potratila. V dubnu 2019 se její stav navíc dramaticky zhoršil. Jeho manželka trpí poruchou přizpůsobení, suicidní ideací a suspektními mikromanickými bludnými produkcemi po porodu mrtvého dítěte. Stěžovatel poukázal na psychologický posudek, z nějž vyplývá, že jeho žena potřebuje být ve známém prostředí a mít při sobě svého manžela. Jakákoli podstatná změna tohoto stavu by jistě vedla ke zhoršení jejího psychického stavu a k dalšímu pokusu o sebevraždu. Stěžovatelova manželka není v dostatečně dobrém psychickém stavu, aby zvládla přesun do Francouzské republiky, kde nemá zázemí a kde její první zkušenosti (život na ulici, vyhrožování) byly negativní. Dále stěžovatel poukázal na lékařské zprávy, z nichž vyplývá, že jeho manželka není schopna přesunu do jiné země a není ani schopna převozu do Přijímacího střediska cizinců v Zastávce u Brna. Stěžovatel tvrdí, že jeho manželka je závislá na jeho přítomnosti a v současné době jí svědčí postavení žadatelky o udělení mezinárodní ochrany. Dne 8. 11. 2019 odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra stěžovateli vydal potvrzení, že řízení o předání do Francouzské republiky bylo zastaveno a žádost bude posouzena v České republice. I přesto mu však byl vydán dne 12. 11. 2019 výjezdní příkaz platný na 15 dní. 6. Dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. 7. K pojmu "vykonatelnost rozhodnutí" ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je vhodné učinit několik poznámek. Úpravu institutu vykonatelnosti je možno najít v jednotlivých procesních řádech. Základem tohoto institutu je vlastnost rozhodnutí spočívající v možnosti nechat mocensky vynutit povinnosti, které takové rozhodnutí ukládá (exekuční vykonatelnost; vykonatelnost "v užším smyslu"). Tím se však institut vykonatelnost nevyčerpává, jelikož existuje i úprava vykonatelnosti rozhodnutí, která neukládají povinnost [srov. § 161 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."); § 54 odst. 7 zákona č. 250/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů]. Rozhodnutí, která neukládají povinnost, jsou představována např. rozsudky statusovými, určovacími, právotvornými, ale také např. všemi rozsudky zamítavými. Vykonatelnost rozhodnutí, která neukládají povinnost, se projevuje tím, že osoby a orgány, na které se vztahují subjektivní meze právní moci těchto rozhodnutí, jsou povinny taková rozhodnutí respektovat a řídit se jimi (srov. komentář k § 161 o. s. ř. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer. 2016). Na druhou stranu na mnoha místech právního řádu se pojmu vykonatelnosti užívá v jeho "užším smyslu" (ve smyslu exekuční vykonatelnosti) a vedle toho se zmiňují takové pojmy jako jiné právní účinky rozhodnutí (srov. např. § 74 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) či právní moc rozhodnutí (srov. např. § 243 nebo § 248 odst. 2 o. s. ř.), případně se liší výkon a jiné právní následky rozhodnutí (§ 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Nauka správního práva pak pojednává o vykonatelnosti správního rozhodnutí ("v širším smyslu") jako vlastnosti spočívající v účinnosti rozhodnutí, neboli způsobilosti vyvolávat jím předvídané právní následky, a vedle toho zná i vykonatelnost správního rozhodnutí ("v užším smyslu") jako exekuční vykonatelnost (srov. Hendrych D. Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck. 2003. s. 344). 8. Účelem institutu odkladu vykonatelnosti dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je vytvoření časového prostoru pro posouzení ústavní stížnosti tak, aby před rozhodnutím Ústavního soudu nedošlo k nevratným krokům, po nichž by se rozhodování Ústavního soudu stalo jen "akademickým cvičením" a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod by byla toliko iluzorní (usnesení ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 581/06; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Aby mohl Ústavní soud efektivně plnit svou roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a aby mohl účinně poskytovat ochranu základním právům a svobodám, je nezbytné vykládat pojem "vykonatelnost" v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak, že nezahrnuje jen vykonatelnost "v užším smyslu" (exekuční vykonatelnost u těch rozhodnutí, která ukládají povinnost), ale i vykonatelnost "v širším smyslu" (projevující se jinými účinky rozhodnutí, resp. povinností osob a orgánů, které jsou rozhodnutím vázány, taková rozhodnutí respektovat a řídit se jimi u těch rozhodnutí, kterými nejsou ukládány povinnosti). Odklad vykonatelnosti dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze pak vyjádřit jako sistaci napadených rozhodnutí, která z formálního hlediska zůstanou i nadále pravomocná, ex tunc se však pozastavují ty jejich účinky, které pozastavit lze (Filip, J.; Holländer, P.; Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck. 2007. s. 624, bod 6.). Postupem času se Ústavní soud přiklonil k inter