III.ÚS 3774/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3774/19 ze dne 18. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. srpna 2019 č. j. 70 Co 302/2019-1140, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a J. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") IV. výrokem usnesení ze dne 23. 7. 2019 č. j. 0 Nc 30083/2016-1009 stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč, neboť neposkytl znaleckému ústavu potřebnou součinnost ke znaleckému vyšetření, čímž opakovaně porušil povinnost uloženou mu okresním soudem ve II. výroku usnesení ze dne 26. 4. 2018 č. j. 0 Nc 30083/2016-661. 3. Napadeným usnesením ze dne 16. 8. 2019 č. j. 70 Co 302/2019-1140 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele IV. výrok usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel se ani poté, co mu byla usnesením okresního soudu ze dne 7. 1. 2019 č. j. 0 Nc 30083/2016-814 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 29. 3. 2019 č. j. 70 Co 75/2019-841 uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč, nepodrobil znaleckému zkoumání, které podmiňoval přítomností svého právního zástupce. Znalkyně provést vyšetření v přítomnosti třetí osoby odmítla. Krajský soud zdůraznil, že je nepřípustné, aby účastník realizaci důkazu znaleckým posudkem jakkoli podmiňoval, neboť ustanovení znalce ke konkrétnímu odbornému problému je výlučně záležitostí soudu, nikoliv účastníků řízení. Krajský soud konstatoval, že způsob zpracování posudku je v kompetenci znalce, přičemž účast právního zástupce u znaleckého vyšetření zcela jistě není běžnou praxí. Neuposlechl-li tedy stěžovatel opakovaně příkazu okresního soudu, krajský soud shledává důvody pro uložení pořádkového opatření, jehož výši za situace, kdy se uložená pořádková pokuta 20 000 Kč minula účinkem a ani není zřejmé, že by se pokuta 50 000 Kč neslučovala s majetkovými poměry stěžovatele, považuje za souladnou s jeho výchovným účelem. 4. Krajský soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele týkající se profesních standardů dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, neboť uvedený zákon upravuje zdravotní služby a podmínky jejich poskytování, nikoli činnost znalců, navíc stěžovatelem poukazovaný § 28 odst. 3 tohoto zákona připouští přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem při poskytování zdravotních služeb pouze v případě, že přítomnost těchto osob nenaruší poskytnutí zdravotních služeb. Stejně tak procesní předpisy [např. § 100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") či § 369 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů] umožňují provést procesní úkon bez přítomnosti třetích osob, je-li jejich přítomností mařen jeho účel. S ohledem na zřejmou obstrukční procesní strategii stěžovatele má krajský soud za to, že taková situace nastala a vyloučení účasti zástupce bylo proto zcela namístě, neboť jeho přítomností by byl účel vyšetření zcela jistě mařen. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel považuje za jádro věci otázku, zda fyzické osobě, které byla uložena povinnost podrobit se znaleckému vyšetření (v daném případě vyšetření znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a psychiatrie) svědčí během tohoto vyšetření právo na pomoc advokáta. Stěžovatel poukazuje na dokument Doporučené postupy psychiatrické péče 2018, vydaný Psychiatrickou společností České lékařské společnosti J. E. Purkyně, kde se uvádí, že vyšetření probíhá zpravidla pouze za přítomnosti lékaře a pacienta, dle konkrétní situace může být přítomna i třetí osoba (většinou blízký příbuzný, v mimořádných případech při hrozící pacientově agresi lze požádat o pomoc policii). Také zákon č. 372/2011 Sb. výslovně stanoví, že pacient má při poskytování zdravotních služeb právo na přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního soudu, který převzal také krajský soud, že přítomnost další osoby při vyšetření by mohla výsledky znaleckého zkoumání zkreslit, což by mohlo mít vliv na správnost a věrohodnost závěrů znaleckého posudku. Stěžovatel klade otázku, jak by přítomnost jeho právního zástupce mohla správnost a věrohodnost posudku ovlivnit, a je přesvědčen, že byla-li mu uložena pořádková pokuta za to, že žádal, aby u jeho pohovoru se znalcem mohl být přítomen jeho právní zástupce, jednal v souladu s právem a uložení pořádkové pokuty je nezákonné, neboť žádný pramen práva přítomnost stěžovatelova právního zástupce u takového úkonu nezakazuje, naopak jde o postup zákonem výslovně dovolený. V důsledku uvedeného postupu bylo také zasaženo do práva stěžovatele na právní pomoc, neboť ačkoli lékař za běžných okolností orgánem veřejné moci není, byl-li soudem přibrán jako znalec a má-li vyplnit nedostatek odborné kompetence soudu a odpovědět na soubor znaleckých otázek - přičemž povinností stěžovatele je sub poena se vyšetření takovým znalcem podrobit - pak fakticky za soud a na jeho místě vystupuje a stává se jeho ad hoc působící funkční součástí, tedy ad hoc soudním orgánem. Stěžovatel poukazuje na § 126 odst. 3 a § 131 o. s. ř., jež omezují okruh otázek přípustných při výslechu svědka i účastníka řízení. Jestliže bude pohovoru se znalcem přítomen právní zástupce posuzované osoby, může svému klientovi doporučit odpověď na nepřípustné otázky odmítnout a klienta relevantně poučit v případě, že je na něj znalcem činěn nátlak, či je-li posuzovaná osoba nucena sama sebe obviňovat z trestného činu. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudem přibraný znalec-psycholog nebo psychiatr musí být chápán jako orgán veřejné moci, a každému svědčí základní právo na právní pomoc i při pohovoru s tímto znalcem; byla-li stěžovateli uložena za to, že chtěl tohoto práva využít, pořádková pokuta (a to na horní hranici zákonné sazby) došlo takovým postupem k zásahu do jeho práva na právní pomoc, což má dopad i do jeho základního práva na ochranu majetku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 tohoto zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající b