III.ÚS 3799/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3799/19 ze dne 14. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2019 sp. zn. 6 Tdo 904/2019, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. února 2019 sp. zn. 13 To 8/2019 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. října 2018 sp. zn. 3 T 87/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a za tento zločin a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 2 T 3/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 218/2011, ho odsoudil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 2 T 3/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 218/2011 pouze ve vztahu ke stěžovateli zrušil výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň okresní soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného. 3. O odvolání stěžovatele a spoluobviněného proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením, jímž je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důkazy, o které soudy opírají své závěry, stojí osamoceně a nejsou podporovány dalšími skutečnostmi a provedenými důkazy, přičemž v celkovém kontextu z nich nelze dovodit závěr o jeho vině. 6. Podle stěžovatele ho krajský soud zbavil práva na řádnou obhajobu tím, že provedl veřejné zasedání, ačkoli jeho zdravotní stav neumožňoval jeho účast, což doložil lékařskou zprávou a omluvou prostřednictvím svého obhájce. 7. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí soudů postrádají vymezení objektivní a subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu musí vyplývat z popisu skutku, což podle jeho mínění rozsudek okresního soudu ani usnesení krajského soudu nesplňují. K objektivní stránce stěžovatel namítá, že mu soudy kladly k tíži jednání, které uskutečnily jiné osoby. Chybí jak konkrétní popis jeho údajně závadného jednání, tak i relevantní důkazy o něm. Co do subjektivní stránky stěžovatel soudům vytýká, že nepopisují žádné jeho konkrétní jednání, jímž se měl trestného činu dopustit, s výjimkou vystavení faktur, které však byly vystaveny řádně a včas za služby, které jím byly skutečně zajištěny a provedeny. 8. Podle stěžovatele procesním postupem soudů došlo k extrémnímu nesouladu mezi jejich skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Nastaly tedy takové vady a nedostatky, které svědčí o zjevném nerespektování zásad, podle nichž má být trestní řízení vedeno. Došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud zaujal hrubě zjednodušující stanovisko a na přezkum odvolacích námitek zcela rezignoval. Rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná. K porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo také nepřiměřenou délkou trestního řízení, která nebyla soudy řádně hodnocena. Soudy tím, že nedostatečně odůvodnily věrohodnost svědků, porušily princip presumpce neviny a z něj plynoucí princip in dubio pro reo. 9. Stěžovatel dále vytýká, že mu byl uložen souhrnný trest, přestože nebyly dány zákonné důvody pro jeho uložení. Na základě amnestie prezidenta republiky mu byl oproti trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 2 T 3/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 218/2011 uložen jiný druh trestu, a to podmíněný trest v trvání pěti let. V této lhůtě se stěžovatel osvědčil, neboť nespáchal žádný trestný čin, a mělo být proto podle § 363 tr. řádu rozhodnuto o zahlazení odsouzení. Vzhledem k tomu, že toto nebylo provedeno a uplynula lhůta dvanácti měsíců, má se za to, že se stěžovatel dnem 31. 12. 2018 osvědčil, a hledí se na něj, jako by nebyl trestán. Nebylo mu proto ve vztahu k tomuto trestu možné uložit souhrnný trest. 10. Stěžovatel posléze zpochybňuje ústavněprávní konformitu trestu odnětí svobody, a to rovněž se zřetelem k výši trestu uloženého spoluobviněnému. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 tohoto zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit s