III.ÚS 3809/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3809/19 ze dne 27. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Vintera, zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2019 č. j. 24 Cdo 4260/2018-648, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2017 č. j. 7 Co 742/2017-544 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 14. února 2017 č. j. 16 D 368/2012-525, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Ing. Tomáše Vintera, Jany Güldogan, České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a evidované právnické osoby Městská charita České Budějovice, sídlem Žižkova třída 309/12, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 14. 2. 2017 č. j. 16 D 368/2012-525 vydaným notářkou jako soudní komisařkou, že v dědickém řízení bude pokračováno se stěžovatelem a vedlejšími účastníky řízení. V dědickém řízení byla předložena řada závětí, které byly sepsány v různých obdobích (šlo mimo jiné o závěti ze dne 22. 1. 2012, ze dne 1. 10. 2011 a ze dne 29. 3. 2007 s dodatkem ze dne 16. 9. 2008). Závěť ze dne 22. 1. 2012 byla neplatná pro rozpor s § 476f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť šlo o allografní závěť, při níž však v rozporu s daným ustanovením jako svědek figurovala osoba blízká dědicům. Touto závětí nemohlo ani platně dojít k odvolání předchozích závětí. Allografní závěť ze dne 1. 10. 2011 byla rovněž neplatná, a to pro rozpor s § 476b občanského zákoníku, neboť zůstavitel výslovně neprojevil před dvěma svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Závěť ze dne 16. 9. 2008 byla dodatkem závěti ze dne 29. 3. 2007, dané závěti totiž mohou obstát vedle sebe. Ze závěti ze dne 16. 9. 2008 nešlo vycházet, neboť jí zůstavitel pořídil pouze o spoluvlastnickém podílu k nemovitostem, které však ke dni svého úmrtí již nevlastnil. Okresní soud pak při určení okruhu účastníků dědického řízení vycházel ze závěti ze dne 29. 3. 2007. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 6. 2017 č. j. 7 Co 742/2017-544 potvrdil uvedené usnesení okresního soudu. Zmínil, že o okruhu dědiců a účastníků dědického řízení okresní soud vydával usnesení dle § 175k odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.", není-li výslovně uvedeno jiné znění), nikoli dle § 107 odst. 1 o. s. ř., jak okresní soud nesprávně uvedl. Krajský soud se ztotožnil se závěrem o neplatnosti závětí ze dne 22. 1. 2012 a ze dne 1. 10. 2011, jakož i se závěrem, že závěť ze dne 16. 9. 2008 může obstát vedle závěti ze dne 29. 3. 2007. Ztotožnil se i s tím, že neplatnou závětí ze dne 22. 1. 2012 nemohla být odvolána závěť ze dne 29. 3. 2007. Krajský soud připustil, že stěžovatel okresnímu soudu důvodně vytknul, že se nezabýval námitkou rozporu závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008 s dobrými mravy. Tuto vadu však bylo možno napravit v odvolacím řízení. Dle krajského soudu je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel závětí pořídil o svém majetku v rozporu s dobrými mravy. Navíc ani stěžovatelovo skutkové vymezení důvodů rozporu s dobrými mravy nemůže obstát. Z hlediska souladu závěti s dobrými mravy je nerozhodné, jakým způsobem zůstavitel nabyl majetek, jehož se závěť týká, tj. zda restituční řízení proběhlo plně v souladu se zákonem. V případě zkrácení práv jiných oprávněných osob bylo věcí těchto osob, aby se domáhaly svých práv. Rozporné s dobrými mravy nemohlo být ani nepřesné označení dědiců či podrobnost nebo obecnost výčtu majetku. Rozpor s dobrými mravy nezpůsobilo ani to, že závětí ze dne 16. 9. 2008 zůstavitel nakládal s majetkem, který ke dni své smrti nevlastnil. Takový úkon pouze nemá právní následky. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2019 č. j. 24 Cdo 4260/2018-648 zamítl stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu a zastavil řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu. Nejvyšší soud uvedl, že matka závětí povolaných dědiců byla vyloučena nejen z postavení svědka závěti ze dne 22. 1. 2012, ale také pro úkon odvolání předchozí závěti. Neztotožnil se však s názorem krajského soudu, že je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil o svém majetku pro případ smrti v rozporu s dobrými mravy. Soulad s dobrými mravy je totiž obecný požadavek, který musí splňovat každý právní úkon, aby byl platný. Krajský soud se však i přes tento závěr zabýval důvody, pro které stěžovatel namítal rozpor závěti s dobrými mravy. Nejvyšší soud shledal, že nejde o důvody, které by způsobily rozpor s dobrými mravy. V závěti nespatřoval šikanózní výkon práva. Dovolací soud neshledal důvodnou námitku, že krajský soud zatížil své řízení vadou spočívající v tom, že usnesení okresního soudu bylo nepřezkoumatelné, což bránilo krajskému soudu v tom, aby je věcně přezkoumal. Nejvyšší soud zmínil, že rozporem závěti s dobrými mravy se krajský soud zabýval a vycházel ze skutkových tvrzení stěžovatele, jež byla obsahem spisu. Svou námitkou tak stěžovatel uplatňoval jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí krajského soudu bylo z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a nebylo stiženou ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud tak zamítl dovolání proti usnesení krajského soudu. Řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu zastavil pro nedostatek své funkční příslušnosti, neboť dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele se okresní soud nezabýval námitkou rozporu závěti ze dne 29. 3. 2007 s dobrými mravy a nedodržel přitom pokyn krajského soudu, který ho v předchozím kasačním rozhodnutí zavázal, aby se vypořádal se všemi námitkami. I přes tuto nepřezkoumatelnost krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. S rozhodnutím Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť při hodnocení souladu s dobrými mravy krajský soud nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi, natožpak důkazy. Nejvyšší soud se pak neřídil svou judikaturou, dle níž je při posuzování souladu s dobrými mravy nutno brát v úvahu všechny rozhodné okolnosti případu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že závěť nepředstavovala šikanózní výkon práva. Námitku o šikanózním výkonu práva stěžovatel vznesl nikoli proto, že zůstavitel nepovolal svou bývalou manželku za dědičku, nýbrž proto, že zůstavitel přestal respektovat dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Bývalá manželka je tak nucena domáhat se vyloučení řady movitých věcí ze soupisu dědictví. Dle stěžovatele provedl Nejvyšší soud takový výklad podaného dovolání, který z něj nevyplývá. Stěžovatel tvrdí, že skutkový stav v dovolání nenapadal, v dovolacím řízení to ani přípustně nelze. Tím, že se Nejvyšší soud zabýval některými důvody, pro které stěžovatel namítal neplatnost závěti pro rozpor s dobrými mravy, dle jeho názoru nepřípustně suploval roli nalézacího soudu. 6. K nabytí restituovaných pozemků zůstavitelem stěžovatel poznamenal, že původní vlastník tyto pozemky odkázal nejen zůstaviteli, ale i matce stěžovatele. Poté, co se stěžovatel a jeho matka obrátili na zůstavitele se žádostí o vysvětlení, byli odbyti vyjádřením, že pro pozemkový úřad závěť neexistovala. Dle stěžovatele se zůstavitel své protiprávní jednání na sklonku života snažil napravit závětí ze dne 22. 1. 2012, kterou však soudy vyhodnotily jako neplatnou. Nepřesné označení dědiců či výčtu majetku nebylo dle stěžovatele důvodem rozporu s dobrými mravy, ale šlo jen o vnější projev despektu zůstavitele k dohodě o vypořádání společného jmění manželů a vztahu zůstavitele k jeho synům. Nejvyšší soud měl postupovat dle své judikatury, dle níž je-li rozhodnutí nalézacího soudu nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak zatíží své řízení vadou, která může mít za