III.ÚS 381/24 – Ústavní soud

III.ÚS 381/24 ze dne 11. 9. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatelky T. K., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. et Mgr. Davidem Průšou, advokátem, se sídlem V Luhu 754/18, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 č. j. 3 Tdo 872/2023-2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2023 č. j. 8 To 26/2023-1883 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2023 č. j. 16 T 49/2022-1727, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státní zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měla dopustit jednáním blíže popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku a za jejich spáchání byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovatelce a spoluobžalovanému byla stanovena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Jany S. (jedná se o pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 300 000 Kč. 3. Odvolání stěžovatelky i spoluobžalovaného proti rozhodnutí nalézacího soudu bylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuto podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 4. O dovolání obou obžalovaných rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo v důsledku nedodržení principu kontradiktornosti řízení. Uvádí, že její odsouzení bylo založeno na výslechu nezletilé poškozené, který byl proveden před zahájením trestního stíhání a kterému nemohl být přítomen její obhájce. Namítá, že uvedený výslech byl proveden v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu, aniž by pro to byl dán zákonný důvod, neboť totožnost podezřelého byla policejnímu orgánu od samého počátku známa, a nešlo tedy o případ neznámého pachatele. Dále se navíc domnívá, že přehrání audiovizuálního záznamu z tohoto výslechu je důkazem procesně nepoužitelným, neboť pro jeho přehrání nebyly splněny trestním řádem vyžadované podmínky. 6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů o tom, že výpověď nezletilé poškozené nebyla jediným důkazem svědčícím o její vině, a poukazuje na vnitřní rozpory uvedené výpovědi. Závěrem namítá, že se nalézací a odvolací soud neshodly, jaký je právní základ pro připuštění výpovědi nezletilé poškozené a ten byl nakonec nalezen mimo trestní řád dovozováním vyššího práva na ochranu zvlášť zranitelných obětí trestných činů na úkor práva stěžovatelky na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 8. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i podstatným obsahem spisu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 16 T 49/2022, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. 10. Ústavní soud v minulosti zdůraznil význam práva obviněného vyslýchat svědky proti sobě podle článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle článku 38 odst. 2 Listiny. Obecně platí, že svědci by měli být vyslechnuti soudem v přítomnosti obviněného při veřejném jednání tak, aby jim obviněný mohl klást otázky a aby mohl zpochybnit jejich výpověď (tedy tak, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení). Z tohoto principu existují výjimky, které ovšem nesmějí zkracovat práva obhajoby. Zpravidla tak obviněnému musí být poskytnuta dostatečná možnost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl mu otázky, buď v okamžiku, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení [rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a 22228/06, § 118; rozsudek ESLP ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku ze dne 23. 4. 1997 č. 21363/93, § 51; rozsudek ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. 6. 1992 č. 12433/86, § 47; srov. shodně nález ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14, body 23-25; nález ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 569/11 (N 129/62 SbNU 27), bod 34; obdobně nález ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 297/04 (N 84/41 SbNU 97); nález ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 376/01 (N 174/24 SbNU 291)]. 11. Kritéria posouzení ústavnosti použití výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout v hlavním líčení, jako důkazu v trestním řízení, popsal Ústavní soud podrobně v nálezu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16 (N 208/83 SbNU 299), v němž reflektoval rozsáhlou judikaturu ESLP. Otázka, zda takovým připuštěním výpovědi nepřítomného svědka nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se podle citovaného nálezu posuzuje ve třech krocích. Soud je povinen posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba posoudit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé (body 70-92 citovaného nálezu; viz také judikatura ESLP tam uvedená). 12. Podle současné judikatury Ústavního soudu i ESLP je tedy za splnění určitých podmínek přípustné, aby výpověď nepřítomného svědka byla rozhodujícím důkazem proti obviněnému. Znevýhodnění obhajoby způsobené nemožností přímého výslechu svědka však musí být kompenzováno dostatečnými vyvažujícími faktory, mezi něž patří například povinnost soudu důkladně zkoumat a pečlivě odůvodnit závěry o věrohodnosti takového svědka, existence videozáznamu z výslechu tohoto svědka v přípravném řízení, existence důkazů podporující výpověď nepřítomného svědka, možnost obhajoby položit svědkovi otázky písemně nebo svědka vyslechnout v přípravném řízení, či možnost obviněného vylíčit, jak podle něj události proběhly a zpochybnit věrohodnost nepřítomného svědka (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, cit. výše, § 147; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10, § 126-131, nález sp. zn. I. ÚS 1860/16, cit. výše, body 84-89). 13. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že výslech nezletilé nebylo možno v hlavním líčení zop