III.ÚS 3811/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3811/11 ze dne 25. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Polákové, zastoupené JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 14. 10. 2011 č. j. 12 Ksz 4/2011-122, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozhodnutím k návrhu vrchního státního zástupce v Praze výrokem stanovil, že podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., je stěžovatelka vinna, že: "jako vedoucí státní zástupkyně (krajská státní zástupkyně v Plzni) poté, co se dne 22. 12. 2009 seznámila s podnětem Policie ČR, SKPV KŘ policie Západočeského kraje, č. j. KRPP-9255/TČ-2009-030080, datovaným dne 16. 12. 2009, že při vyhodnocování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této trestní věci, nařízeného podle § 88 odst. 1, 2, trestního řádu k účastnickému číslu obviněného Mgr. Šouleje, vyšlo najevo, že JUDr. Řeřicha měl dotyčnému pomáhat s obhajobou a i jinak se v jeho prospěch angažovat, v rozporu s § 24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ukládajícímu odpovědně plnit své úkoly, zejména postupovat odborně, si sama dne 28. 12. 2009 za použití § 14 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, vyžádala doplnění policejních materiálů z těchto odposlechů zejména za účelem zjištění, zda JUDr. Řeřicha nevedl hovory s Mgr. Šoulejem v pracovní době, načež následně použila tyto záznamy odposlechů ke zpracování kárného návrhu ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 1 SPR 380/2009, a předložila je 6. 1. 2010 jako přílohy tohoto návrhu Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému coby stěžejní a v podstatě jediné usvědčující důkazy". Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedeným jednáním stěžovatelka zaviněně porušila povinnosti státního zástupce, čímž spáchala kárné provinění podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, současně podle § 30 odst. 2 téhož zákona rozhodl tak, že se upouští od uložení kárného opatření, neboť projednání kárného provinění je postačující. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že: 1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město JUDr. Řeřicha vykonával veřejnou funkci, přičemž neexistuje věcný důvod, aby se nižší nároky na ochranu soukromí veřejných funkcionářů nevztahovaly na kárné řízení, pokud je vztažené pouze k existenci této veřejné funkce. Byl-li by jmenovaný státní zástupce stíhán trestně, náležela by mu vyšší úroveň ochrany soukromí než v řízení kárném, kde se jedná též o udržení určitého standardu důvěry veřejnosti v justici jako takovou. V kárném řízení se uplatní pouze procesní pravidla trestního řízení, kdežto hmotněprávní limity těchto postupů - zahrnující též otázku ochrany soukromí - jsou jiné. K zásahu do práv JUDr. Řeřichy dojít nemohlo, neboť sporný důkaz sice založen ve spisu byl, avšak v kárném řízení k jeho provedení nedošlo. Její postup byl postupem lege artis par excellence rovněž tím, že v kárném řízení následně navrhla provedení důkazů jiných, o kterých - byť jejich realizace byla kárným soudem zamítnuta - pochybnosti vyvstat nemohly. 2. Kárným soudem vyslovená vina vycházející ze zpochybnitelné právní argumentace představuje zásah do jejího práva na nerušený výkon veřejné funkce spadající pod dosah čl. 21 odst. 4 Listiny. V obecné rovině lze připustit, že "vadný, a nikoli nutně protiprávní" postup může znamenat zásah do subjektivních práv kárně obviněného, avšak kárné stíhání původce tohoto porušení (někdejšího kárného žalobce) "není nástrojem nápravy tohoto jednání". 3. Rozhodnutí, zda bude předmětný důkaz veřejně proveden (a tedy zasáhne do sféry soukromí kárně obviněného), učinil kárný soud. Svůj postup konzultovala a "postupovala v důsledku širšího konsensu v rámci soustavy". Povinností veřejných žalobců a kárných navrhovatelů je "zkoušet, co se dá použít, zjišťovat hranice systému a chránit veřejný zájem nejvíce účinně, jak je to jen možné", zatímco ochrana lidských práv je rolí soudů. V rozsahu "precedenční závaznosti" je přípustná určitá diskuse. 4. Výsledek kárného řízení představuje porušení principu právní jistoty vyslovením viny za jednání, které není protiprávní. Kárný soud nedocenil nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/07, podle kterého kárné řízení není totéž jako řízení trestní; přiměřeným použitím je míněno, že ustanovení trestního řádu se použije s přihlédnutím k podstatě a smyslu kárného řízení, jímž je mimo jiné ochrana integrity soudcovského sboru, nezávislosti a nestrannosti soudců a soudní moci a důvěry veřejnosti v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Z řečeného vyplývá, že aplikace procesních standardů určených pro trestní stíhání za zvlášť závažné trestné činy na kárné delikty je "více než nelogická". Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17). Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními procesních předpisů, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady předmětných řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Deficit spravedlivého procesu, jak je řečeným předznačen a který stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je racionální a předvídatelný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání aplikovaných právních institutů. Kárný senát Nejvyššího správního soudu je dle názoru Ústavního soudu formulovaném v nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/09 ze dne 7. 4. 2011 soudem ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i (a to zejména) čl. 81 Ústavy, v důsledku čehož jsou uvedené zásady aplikovatelné i na řízení o kárné odpovědnosti stěžovatelky. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda výše uvedené - ústavněprávně relevantní - následky nastaly výkladem a aplikací zejména ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., resp. § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Ústavní soud je názoru, že nikoli. Především platí, že Nejvyšší správní soud své právní závěry založil na skutkových zjištěních v tomto směru nesporných. Co do interpretace podmínek kárného provinění stěžovatelkou je rozhodné, že Nejvyšší správní soud výstižně vysvětlil ústavněprávní východiska aplikované právní úpravy. Konstatoval, že i když Listina ve svém čl. 13 (ochrana tajemství zpráv podávaných telekomunikačním zařízením) stanoví pro možno