Ústavní soud III.ÚS 383/16

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2, jakož i čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. Nao 308/2015-57 bylo rozhodnuto, že soudci senátu 78 Ad správního úseku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Petr Indráček a JUDr. Jana Závislá nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 78 Ad l/2015.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

V souladu s § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především zákonnými procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné zákonné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudců správního úseku krajského soudu, vznesené stěžovatelem, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, proti kterému není opravný prostředek přípustný (§ 53 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů); tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance, jež mu, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.

Ve světle výše uvedeného je nutno i nyní posuzovanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti považovat za nepřípustnou. Vydáním napadeného usnesení ve věci podjatosti řízení před krajským soudem neskončilo a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky soudního řádu správního v rámci řízení o jeho správní žalobě. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. kromě rozhodnutí již citovaných i usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, sp. zn. II. ÚS 520/07, sp. zn. III. ÚS 1603/13, sp. zn. II. ÚS 866/14).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když v předmětné věci neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.